Duševně nemocní sklízeli ve středověku jen výsměch a ponížení. Vystavovali je v klecích a pak upalovali
Evropská středověká společnost z velké části katolicky orientovaná neměla pro duševně nemocné jedince moc pochopení. Prakticky až do přelomu 15. a 16. století, kdy se začalo rodit renesanční myšlení a s ním i první pokusy psychicky choré léčit, nebyly tyto osoby považovány za lidské bytosti. A tak se s nimi také nakládalo.
Muka až do konce života
Ačkoliv anatomické znalosti měli tehdejší lékaři poměrně dobré a pokusy o léčbu nejrůznějších chorob probíhaly, duševně choří byli odsunuti na okraj společnosti, respektive odsouzeni k záhubě. Z určitého pohledu je lékaři sice považovali za nemocné, avšak nevyléčitelně, a tak jim nikdo nevěnoval žádnou pozornost ani ochranu. Vyšinutí lidé tak byli bezdůvodně zadržováni v žalářích, odsouváni do útulků pro žebráky a malomocné nebo zkrátka drženi ve sklepích špitálů. Jejich osud byl však ve všech případech stejný, jen čas do smrti se případ od případu lišil. Většina psychicky nemocných tak končila po inkvizičním procesu na hranicích s tím, že je posedl ďábel .
Ani reformovaná církev nepřistupovala k duševně nemocným milosrdněji. „Blázni“ jak se jim hromadně říkalo, byli přivazováni k závaží a házeni do vody. Někdy je posadili na dřevěnou loďku a vypustili na řeku na pospas osudu.
Ještě než se osud psychicky chorých zcela naplnil, jejich jediný kontakt s běžným světem býval velmi ostudný. Muže i ženy většinou drželi zavřené ve tmě, v okovech, ve špíně a ve vlastních výkalech. Pokud podle „pečovatelů“ nezuřili, byli tito nebožáci vyvezeni na frekventované místo, kde zůstali v kleci vystaveni na pospas kolemjdoucím, kteří se jim vysmívali, ale výjimkou nebylo ani surové mlácení. Jedna taková zmínka se dochovala z Brna, kde byli v roce 1582 tito duševně choří drženi v železných klecích v jakémsi azylu, přičemž je příležitostně vyváželi na trhy, například na Zelný rynk, k obveselování společnosti.
Eugen Vencovský ve své knize Psychiatrie dávných věků dokonce zmiňuje, že v některých evropských panstvích byli „blázni“ vyháněni do hlubokých lesů. Tam je pak vyšší sorty společnosti naháněly a zabíjely jako vlkodlaky.
Zkrátka pokud byl někdo během středověku, a zejména během toho vrcholného, shledán bláznem, jeho osud byl naplněn. Bláznovství se stalo dobrou záminkou pro inkvizici, která takto nelikvidovala jen skutečně duševně choré, ale i své odpůrce.
Duše může být také nemocná
Ne každý člověk je bezcitný a osud lidí s těžkým životním údělem nebyl lhostejný všem. Například v německém Würzburgu se roku 1583 pro vyšinuté jedince zřídilo několik místností ve špitále. Lékaři pečlivě zaznamenávali jejich chování a studovali jej. Pacienti nebyli nijak týráni a jediné ponížení, které zažívali, byly možné nedělní návštěvy veřejnosti.
Za průkopníka humánního přístupu k duševně nemocným je považován Jean Luis Lodovico Vives (1492 – 1540). Jeho myšlenkové postoje evidentně ovlivnily pokrokové názory jeho přítele Thomase Mora (1478 – 1535). Ve spise nazvaném O duši v životě se věnoval možnostem léčby duševních poruch, ale i jejich příčinám. Co se týče těch, u nichž není možná léčba, vyzýval k tomu, aby nebyli vystavováni posměchu a týrání. Dobře také vyvodil, že je nutné ke každému nemocnému přistupovat individuálně. Jako zdroj poruchy určil mozek, nikoliv nadpozemské entity. Bohužel Vives nikdy nepřešel k činům a jeho myšlenky zůstaly jen na papíře. Přesto započal éru, která o několik století později vedla k moderní psychologii a uznání, že i duše může být nemocná.
Galerie:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Sdílejte:
V online světě je doma stejně jako v Plzni. Redakční práci v online magazínech se věnuje od roku 2005. V roce 2017 založil Plzeňoviny a od té doby denně vyhledává zajímavé informace z celého Plzeňského kraje, které rád předává dál. Baví jej ale i dobrá muzika, literatura a dějiny, se kterými je spjato i jeho vysokoškolské vzdělání. V současnosti vede několik online magazínů.