Osvětim. Foto: Pixabay

Hrůzy druhé světové války: továrny na smrt věnované památce Reinharda Heydricha

Když se řekne nacistický tábor a plynové komory, většině lidí se vybaví Osvětim. Osvětim však ve svém původním záměru nebyla určena k masovému vraždění. Zprvu byla táborem koncentračním a pracovním, kam byli lidé přiváženi za účelem doslova upracovat se k smrti. Program hromadného vyvražďování zde zpočátku nebyl prioritním. Podmínky byly děsivé, přesto ale malá naděje na přežití byla. Vedle koncentračních táborů však existovaly i tzv. tábory vyhlazovací. Ty sloužily jen jedinému účelu.

Konečné řešení židovské otázky a Operace Reinhard

Poté, co bylo rozhodnuto o takzvaném konečném řešení židovské otázky, což ve své podstatě znamenalo vyhlazení židovské populace, vyvstala otázka jakou metodu zvolit. Mělo se jednat o masové vraždy co největšího počtu osob najednou. Původně praktikovaná hromadná střílení nebyla pro megalomanské plány nacistů dostatečně efektivní. Navíc mělo nepříznivé účinky na psychiku vojáků. Stejně tak vraždění výfukovými plyny v nákladních autech nepojalo dostatek lidí. Vznikl tak nápad postavit doslova továrny na smrt – vyhlazovací tábory.

Byly tak vybudovány tři sobě podobné tábory. Jejich výstavba byla součástí Operace Reinhard, jako památka a uctění zneškodněného Reinharda Heydricha. Dle typicky nacistického sarkasmu měly být pomstou za jeho zabití. Cílem operace se stalo totální vyhlazení všech Židů na území Generálního gouvernementu, což byla za druhé světové války územně-správní jednotka části okupovaného Polska, jíž byla ponechána určitá míra autonomie.

1942
Pochod hrůzy v roce 1942. Foto: Volné dílo, Wikimedia

Smrt ve vyhlazovacích táborech ale našli i lidé žijící mimo gouvernement. Masové vyhlazování Židů a ostatních nepohodlných ve skutečnosti nemělo hranice Polska, umírali zde i lidé z Československa, Rakouska, Sovětského svazu, Holandska, Francie nebo Řecka.

Tábor smrti jedna – Belzec

Vyhlazovací tábor Belzec byl zbudován na místě dřívějšího německého pracovního tábora nedaleko polského městečka Bełżec . Byl to první tábor vzniklý v rámci operace Reinhard. Jeho založení se datuje k  1. listopadu 1941. Právě zde byly položeny základy podoby a organizace Sobiboru a Treblinky. Tábor se skládal z administrativní a vyhlazovací části. Jednotlivé části, stejně jako areál celý, byly pečlivě odděleny a maskovány větvemi jehličnanů. Do plynových komor vedla úzká ulička, nazývaná „Schlauch“, česky „roura“, slangově „šlauch“. Chod tábora zajišťovalo mezi 700 až 1000 vězni, kteří byli na základě svých fyzických dispozic vybráni a na krátký čas ušetřeni. Pravidelně konaná selekce jim však život prodloužila jen o pár dní či týdnů.

Vyhlazovací proces probíhal v plynových komorách označených jako budova sprchy a dezinfekce. Nejprve ve třech, později, z důvodu navýšení kapacity, v šesti místnostech o rozměrech zhruba 5×4 m, které pojmuly najednou až 1200 osob. Těla byla následně ukládána do hromadných hrobů a zaházena hlínou. Později, z rozhodnutí Heinricha Himmlera, byly mrtvoly vykopány a spáleny na provizorním roštu. Zbylí vězni, kteří práce zajišťovali, byli odvezeni k likvidaci do Sobiboru. Činnost tábora byla v roce 1943 ukončena. Belzec má na svědomí zhruba 600 000 životů.

deportace
Deportace Židů do tábora Belzec v dubnu 1942. Foto: Volné dílo, Wikimedia

Vyhlazovací mašinerie podruhé – Sobibor

Sobibor, opět pojmenovaný podle nedaleké vísky, vznikl v březnu 1942 dle vzoru z Belzece. Měl však již tři části – administrativní, přijímací a vyhlazovací. I zde bylo z transportů vyčleňováno několik stovek zdravých a statných mužů na zajišťování prací v táboře. Plynové komory byly i zde představovány jako sprchy. Lidé zpočátku vážně věřili, že tomu tak je. Doufali, že národ umělců a vzdělanců, jakým Němci byli, by se nesnížil k takovým intrikám a zvěrstvům. Když se však zavřely utěsněné dveře a z hlavic místo vody začal proudit plyn, naděje je opustila. Jejich život ukončil výfukový plyn z motoru, který byl umístěn ve vedlejší boudě.

Oproti Osvětimi se v žádném z těchto táborů nevyužíval děsivý plyn cyklon B. Po celou dobu jejich provozu byl využíván oxid uhelnatý.

Po utěsnění místnosti následovaly strašné minuty utrpení, po nichž zůstala už jen těla bez duší zapletená do sebe ve smrtelné křeči. Na zdech byly vryty poslední pokusy o záchranu, krvavé stopy zbytečného boje. V záchvatu děsu lidé neudrželi moč ani stolici. Tváře zkroucené strachem a zoufalstvím v podivné barvě smrti. I v tomto táboře mělo celkem šest plynových komor kapacitu zhruba 1200 usmrcených najednou. Z lidí se staly jen kusy, čísla. Po počátečním pohřbívání do hromadných hrobů bylo později i zde přistoupeno k pálení těl. Nejen z důvodu zahlazení stop, ale také proto, že se tlející těla rozkládala a mísila se všudypřítomným blátem. Zápach byl nesnesitelný.

deportace
Cesta do pekla v září 1942. Foto: Volné dílo, Wikimedia

Z těl obětí bylo využito, co se dalo. Mrtvoly byly po zplynování ohledány, zda v tělních otvorech nemají ukryté zlato nebo šperky. Byly jim trhány zlaté zuby. Byl dokonce využíván i tělesný tuk ze spálených těl. Šaty a osobní věci nacisté posílali do Německa.

Když bylo v červenci 1943 rozhodnuto o změně tábora na koncentrační, přeživší vězni rychle pochopili, že v rámci likvidace tábora a jeho reorganizace budou usmrceni, jakožto nepohodlní svědkové. A tak zorganizovali povstání s cílem hromadného útěku. Následky byly katastrofální. Drtivá většina uprchlíků zemřela buď na minovém poli, které Němci kolem tábora rozmístili, nebo byli pochytáni a zabiti. Trest smrti čekal i na většinu vězňů, kteří se útěku neúčastnili. Němci zorganizovali krutou odplatu. Odhadem zde za dobu existence vyhlazovacího tábora zemřelo na 250 000 lidí.

Peklo jménem Treblinka

Nedaleko Varšavy, blízko stejnojmenné obce, vznikl třetí tábor smrti – Treblinka. Dokončen byl v červenci 1942. Rozložení areálu bylo podobné Sobiboru, i Treblinka byla rozdělena na tři části. Systém organizace i likvidace byl rovněž velmi podobný.

Na tomto místě vzniklo skutečné peklo na zemi. Za závojem nepředstavitelných lží a intrik se zde Němci předháněli se zbývajícími dvěma tábory v tom, kdo odvede lepší výkony pro říši a zabije víc lidí. A vítězili. K tomu bylo zapotřebí hladkého průběhu po příjezdu transportů. Proto bylo pro navození lepší atmosféry zbudováno provizorní nádraží s výdejnou jízdenek, tabulemi s fiktivními odjezdy vlaků a hodinami, které ukazovaly stále stejný čas. Vše mělo působit jako normální přestupní stanice. V areálu tábora byl zbudován Lazaret s logem Červeného kříže, kam byli odváděni nemocní. Ve skutečnosti se jednalo jen o improvizovanou budovu, ve které v jámě neustále hořel oheň. Nemocní se posadili na lavici a čekali, až na ně přijde řada. Pak byli nuceni stoupnout si k jámě. Poté, co byli zastřeleni, buď spadli do jámy sami, nebo jim pomohla vysoká holínka nacisty.

hyeny
Zrůdy s lidskou tváří – Paul Bredow, Willi Mentz, Max Möller a Josef Hirtreiter v Treblince. Foto: Volné dílo, Wikimedia

Německý sarkasmus neznal mezí. Šlauch v Treblince nesl nápis „Himmelstrasse“, doslova „Nebeská ulice“. Vstup do budov s plynovými komorami byl postupně honosně ozdoben. Nad vstupem byla umístěna synagogální opona v tmavé barvě s nápisem v hebrejštině: „Toto je brána k Bohu, spravedliví jí projdou.“ Štít budovy zdobila židovská Davidova hvězda. Květinová výzdoba byla pastvou pro oči. Počet plynových komor po rekonstrukci tábora činil celkem 13. Třináct místností, v nichž mohlo během hodiny zemřít až 2000 lidí. Dva tisíce nevinných, kterým bylo odebráno právo na život. V Treblince vyhaslo odhadem 870 000 životů.

Přesto, že postupně došlo k ustanovení trvalé skupiny vězeňských dělníků, tzv. „Sonderkommanda“, ve které tak byly selekce omezeny na minimum, s postupným omezováním počtu transportů a zprávami o blížícím se ukončení činnosti tábora, i zde vězňům došlo, jaký osud je pro ně připraven.

V srpnu 1943 došlo k zoufalému pokusu utéct jisté smrti. Úspěch povstání byl větší než v Sobiboru, přesto většina uprchlíků za svůj vzdor zaplatila životem. Mezi přeživší patřil i spisovatel Richard Glazar, který našel sílu a odvahu a své válečné zážitky vydal knižně. Jedná se o smutný příběh muže, který poznal nenávist ve své nejčistší podobě. Nenávist příslušníků SS, Ukrajinců jim pomáhajících, ale i obyčejných obyvatel Polska, kteří ze strachu či pro odměnu většinou pomáhali trýznitelům.

Krátce po povstání byla Treblinka srovnána se zemí. Na místě bývalého lágru vznikl malý statek, kde Němci dosazený správce mohl klidně žít i se svojí rodinou. Výměnou za střežení kostí a osobních věcí pohřbených spolu s nimi. Po válce pak bylo místo hojně navštěvováno polskými vesničany, kteří doufali, že v zemi najdou cennosti těch, kteří zde ztratili to nejcennější.

Treblinka
Cesta do Treblinky v roce 1942. Pro většinu nešťastníků byla tou poslední. Foto: Volné dílo, Wikimedia

Vraždění jako organizovaný proces

V začátcích fungování těchto táborů smrti byli obecně vězni, z důvodu zamezení paniky, uklidňováni. S laskavým tónem jim bylo předkládáno, že jsou v pracovním nebo tranzitním táboře. V klidu si tak sundali oblečení, svázali boty tkaničkami a začala jejich poslední potupná cesta. Nazí. Nejprve ženy s dětmi, poté muži. Cesta šlauchem byla nezřídka kdy až ironická. Existují výpovědi přeživších, kteří si vzpomínají na to, že viděli příslušníky SS bavit se s vězni. Zajímali se o jejich zaměstnání, koníčky, říkali, kam budou přiděleni na práci. Mužům nabízeli cigarety. Psychická manipulace dosáhla až takových rozměrů, že vojáci například žádali matku, aby si mohli pochovat její dítě, které láskyplně objali. A vedli je přitom na smrt.

Tato nevědomost obětí však netrvala dlouho. Poté, co se v ghettech začaly objevovat zprávy o skutečném cíli transportů, Němci své postupy pozměnili a vrátili se k jim osvědčeným metodám – bití, křik, zmatek a kulka do týla. To, že tato vražedná mašinerie mnohé dokonce bavila, je smutným potvrzením toho, co z člověka může udělat moc nad druhými.

Předchůdce koncentračních táborů akce Reinhard – Chelmno

Vedle těchto táborů smrti existoval ještě vyhlazovací tábor v Chelmně. Nejednalo se však o modelový vyhlazovací tábor jako v případě Belzece, Sobiboru a Treblinky. Tábor měl řadu odlišností, od organizace, po jiný proces zplynování.

Zvěrstva, která se nejen během druhé světové války odehrála, jsou jakýmsi mementem, na které se nesmí zapomenout. Historie je krutá, stejně jako dokáží být někteří lidé.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.


 

Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 


O Autorovi:

Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).


Hana Komiňová

Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).

Tipy z kalendáře akcí: