Jak chutnalo pivo v dávných dobách? Dnes byste jej nepozřeli
Jak chutnalo pivo našim předkům? Odpověď typu no přece jako pivo, by byla výrazně nepřesná a zavádějící. I zlatavý mok prošel vcelku zásadními změnami během historie své existence, abychom si jej mohli dopřát v současnosti v nespočtu variací a vybrat si tu, která nás nejvíce osloví.
Začátky byly těžké
Není jednoduché přesně určit dobu, kdy se začalo pivo vařit, nejstarší důkaz o této činnosti se dá vysledovat do doby před 11 000 lety. Jak k tomu došlo, se už s jistotou nedozvíme. Je možné, že ječmen určený k uskladnění jednoho dne navlhl, začal fermentovat díky přirozeně se vyskytujícím kvasinkám, někdo si toho samozřejmě všiml, nebál se trochu experimentovat, a tak vlastně začal nevědomky psát historii piva. Ovšem v tuto chvíli se nejednalo o průlomový objev, pravděpodobně se z něj dalo opít, ale co do chuti nejspíše připomínalo ředěný nálev s trochou obilné příchuti a alkoholu. Navíc rychle zkyslo.
Obsah cukrů v ječmenu byl klíčem k tomuto úkazu. Některé z nich jsou fermentovatelné, čímž se změní v alkohol, jiné naopak nefermentují a dodávají pivu jen sladkou chuť. Lidé jsou vcelku vynalézaví, takže se dá předpokládat, že do piva hodili kdejakou bylinku, aby zjistili, jak mu dodat vyváženější chuť. Mnozí sládci se snažili z tohoto sladko-alkoholového mixu vytvořit nápoj spíše hořký. Samozřejmě bylo také potřeba postarat se o nechtěné rychlé zkysnutí piva, což některé bylinky mohly alespoň trochu oddálit.
Experimenty pivo provázejí celou jeho historií
Římský panovník Julianus Apostata napsal o pivě, že je cítit kozím zápachem. Pravděpodobně obsahovalo přirozeně se vyskytující kvasinky brettanomyces, které tento zápach způsobují. Lidé kupříkladu zkoušeli do piva dát vřesnu bahenní, vřes obecný či řebříček obecný, tedy cokoliv, co měli po ruce. Nejspíše z těchto kombinací vznikla příchuť podobající se více čaji, než dnešnímu pivu. A opět, pivo bylo pořád kyselé, hlavně kvůli bakteriím lactobacillus a pediococcus, jež si pochutnávaly na cukrech přirozeně se nacházejících v pivě. Jestliže jste tedy nekonzumovali zrovna uvařené pivo, museli jste si vystačit s nakyslým mokem.
Chmel vše změnil
Někdy kolem 13. až 14. století se konečně našel způsob, jak prodloužit trvanlivost piva a zabránit jeho rychlému zkysnutí. Došlo k tomu v Nizozemí, a to užitím chmele. Chmel navíc svou hořkostí dobře vyvažoval sladkost nápoje. Angličtí výrobci piva sice proti tomuto plevelu dost brojili, dokonce až do 15. století, ale nakonec jej začali také používat.
Od této doby bylo pivo o něco vyváženější a s delší dobou trvanlivosti. Ovšem ani chmel nezaručil jeho nekysnutí navěky. Až do 19. století bylo kyselejší pivo normou. Čerstvě uvařené bylo nazýváno jemným a často se míchalo se starším, aby se chutě vyvážily. Například pivo Guinness se tímto způsobem do určité míry vyrábí dodnes.
Chladem proti kyselosti
Hrou osudu se právě Německo stalo zemí se skutečným know-how toho, jak dosáhnout nejlepších výsledků, pokud jde o konečný výrobek. Uvařené pivo totiž skladovali v jeskyních, kde díky chladu pivo vydrželo velmi dlouho bez známek kysnutí. Nejprve hrály velkou roli ve skladování ledárny, ale až s vynálezem chladících boxů a ledniček se kysnutí opravdu stalo minulostí.
V roce 1842 přišel v Plzni na svět oblíbený spodně kvašený ležák, tedy pivo, které v našich končinách pijeme nejvíce. Plzeňský nápoj si ale podmanil celý svět. A to byla také definitivní tečka, protože se z piva vytratily nevyvážené chutě a hlavně zmizela nežádoucí kyselost.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Autorka se věnuje psaní různorodých článků převážně ze zahraničních zdrojů, a to od roku 2022. Mezi její oblíbená témata patří netradiční historické události, neobvyklé psychické poruchy, nové technologie nebo filmové události.