Jiří Kovařík – výjimečný malíř a plzeňský patriot
Akademický malíř Jiří Kovařík (1932–1994) patří k předním českým výtvarníkům druhé poloviny 20. století. Tvořil především figurální obrazy, akty či uchvacující, tajuplné krajiny s antickými motivy nebo středomořským pobřežím v duchu magického realismu. Často se v jeho dílech objevuje tajemný leopard, kůň plný energie a svobody či pes v kontextu opuštěnosti a vnitřní samoty. Obrazy mimořádné kvality vyzývají diváka ke ztišení a niternému „naslouchání“ sdíleného, jímž autor předává své prožitky, emoce, sny i nadčasové poselství.
Jiří Kovařík se narodil se 13. října 1932 v Plzni rodičům Augustině a Františkovi Kováříkovi. Maloval od dětství a jeho mimořádné nadání rozvíjeli na gymnáziu učitelé, známí plzeňští umělci, Bohumil Krs a František Koliha, s nímž se pak spřátelil. V osmnácti letech se seznámil s Bohumilem Polanem, uměleckým kritikem, básníkem, publicistou a ředitelem plzeňské knihovny. Pravidelně se scházeli k debatám o umění, filozofii či literatuře a byli v dlouholetém kontaktu. Jiří Kovařík si vážil také akad. malíře Vladimíra Sychru, u něhož studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1952-1956 a poté dva čestné roky v jeho ateliéru. Pojila je láska k výtvarnému umění a později i přátelství.
První dvě výstavy měl Jiří Kovařík společně s malířem a grafikem Rudolfem Svatkem v letech 1957 a 1958 v plzeňské výstavní síni SČSVU (Svaz československých výtvarných umělců). K velké zakázce ve veřejném prostoru se dostal roku 1965 při návrhu vitráží „Den a Noc“ v nádražní hale Mariánských Lázní (zničeno roku 2007). V letech 1959-1960 pracoval na nástěnných malbách ve vinárně Jadran a v Krajské knihovně v Plzni. O rok později (1961) se stal členem SČSVU.
Své nejvýznamnější monumentální dílo, mozaiku „Džungle“ ze štípaného smaltovaného skla o rozměrech přes 45 m2, dokončil v budově Hutního projektu (restaurace Bohemia) v Plzni roku 1967. Další návrh rozsáhlé vitráže „Matka země“ pro berounskou nádražní halu zpracoval v roce 1968, realizace byla dokončena o dva roky později. Jde o úctyhodné dílo o rozměrech 4,20 m na výšku a 14,35 m na délku, jež naštěstí můžeme dodnes obdivovat.
Krátké uvolnění, dlouhá perzekuce
O svém díle Jiří Kovařík hovořil nerad. Zastával názor, že „Malíř má malovat a ne o tom mluvit.“ Považoval ale za nutné vyjadřovat se k aktuálním otázkám. Jak zmínil v krátkém televizním rozhovoru z roku 1992, měl velmi smutný pocit z toho, jak se chovají lidé, kteří místo mozku používají spíš obrazovku televize. Netajil se svými názory ani pevnými osobními postoji, jimiž se, stejně jako bohémským životem, vymykal z průměrnosti, opatrnosti i lhostejnosti většiny lidí, kteří raději nevyčnívali a neupozorňovali na sebe. Za to sklízel nepochopení, kritiku i odmítání, a odpor ze strany komunistického režimu, který vyvrcholil v roce 1968 dvacetiletým zákazem činnosti.
Krátkého svobodného tvůrčího období šedesátých let s možností cestování do západních zemí využil umělec ke studijním cestám do Itálie, Řecka, Francie, Maroka, Tuniska, Jugoslávie nebo na Maltu, navštívil také Gruzii a Arménii. Štěstí mu v té době přálo rovněž v získání ateliéru na náměstí Míru, kde od roku 1964 tvořil a žil.
Ihned po invazi Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 byl Jiří Kovařik ostrakizován za veřejně projevovaný nesouhlas s okupací a vedoucí mocí mu bylo zakázáno prodávat i vystavovat obrazy, přijímat uměleckých zakázky, jejichž byl častým vítězem a byl mu také odebrán cestovní pas. V ateliéru je odposloucháván Státní bezpečností, která zároveň sleduje, s kým se stýká a vyslýchá jej. Po vyloučení ze SČSVU se mu nedostává prostředků k obživě, nemá stálé zaměstnání a hrozí mu vězení za příživnictví. V roce 1973 se žení s přítelkyní Vladimírou, z jejíhož platu prakticky oba žijí. Přemalovává již hotová plátna, aby obrazy byly dokonalé, často je důvodem i to, že si nemůže dovolit koupit nová. V době normalizační izolace, kdy po dvacet let nemůže nic dělat, považuje za útočiště a spásu práci na velkém Cyklu španělských obrazů.
Za pomoci přátel získává několik příležitostí k práci, například na hřbitově v Albrechticích nad Vltavou, kde v období 1975-1976 (uváděno i 1974-1975) díky Václavu Boukalovi a Karlu Březinovi pracuje na zakázce obnovy kapliček, v nichž obnovuje a maluje dvacet fresek s náměty ze života Ježíše Krista. Jakmile se o tom dozví StB a je odtud vykázán. Jiří Kovařík vyhrál i některé výtvarné soutěže, ale jakmile se po rozlepení obálek zjistilo, kdo je vítězem, byla soutěž zrušena, jako v případě výzdoby Divadla J. K. Tyla v Plzni v roce 1982. Znemožněna mu byla také již povolená a připravená výstava v Ostrově nad Ohří rok poté, nesměl se vydat ani katalog.
Po narození syna Štěpána v roce 1984 poněkud ustává pronásledování a výslechy StB, ale perzekuce komunistického režimu trvá dál. Velkou oporou je mu jeho životní láska a múza, manželka Vlaďka. K tomu období poznamenává, že žili velmi skromně, ale přesto byli šťastná rodina.
Díky iniciativě pražských výtvarníků obdivujících dílo Jiřího Kovaříka, mohl roku 1986 krátce vystavovat v přerovské prodejní galerii Dílo a prodejem poloviny obrazů se dostal z existenční nouze. Další intervence pražských kolegů o dva roky později prosadila jeho výstavu v Galerii D v Praze, jež se těšila nebývalému zájmu.
Ztráta iluzí a nalezení hledaného
V euforii sametové revoluce roku 1989 se Jiří Kovařík aktivně a nezištně zapojil do veřejného dění a obětavě pomáhal. Jakmile to bylo možné, opět cestoval po Evropě. Po dvacetiletém zákazu se dočkal v roce 1990 výstavy v plzeňské v Galerii Jiřího Trnky, jejíž vernisáže se zúčastnil tehdejší předseda české vlády Petr Pithart. Dne 28. října 1991 byla Jiřímu Kovaříkovi udělena Cena města Plzně a téhož roku založili s přítelem malířem Stanislavem Bukovským Spolek za starou Plzeň na ochranu památek, jehož byl až do své smrti předsedou.
Věřil, že změna systému umožní lidem se uplatnit, ale v jeho případě se to bohužel nedařilo. Byl zklamán, že se dojednané plány a sliby neplní, nevycházel s politiky a odmítal přistoupit na kompromisy. Léta 1993-1994 pro něj nebyla příznivá. Neměl práci, důchod jen v minimální výši. Tehdy se začal více zajímat o Masaryka, studoval Bibli, otázky Boží existence a prožíval vnitřní boj, jako by tušil neodvratné. O tom, že tajně pracoval na obrazu Ježíše Krista, objeveném až po jeho smrti, nevěděli ani jeho nejbližší. Měl již také dokončený návrh pomníku Díky, Ameriko!, a jednal s vedením města o vhodném využití svého obrazu generála Pattona.
Cestou do ateliéru 12. září 1994 vystupoval Jiří Kovařík z tramvaje s rukama plných kreseb. Snad to byl důvod klopýtnutí a pádu pod projíždějící auto. Vážnému zranění po čtyřiceti pěti dnech v kómatu podlehl 27. října 1994 ve věku šedesáti dvou let.
V roce 1995 byl z piety přesně podle jeho návrhu dokončen památník k 50. Výročí osvobození Plzně americkou armádou. Pozoruhodné dílo Jiřího Kovaříka se opět prezentuje veřejnosti roku 2012 u příležitosti nedožitých 80. narozenin v Galerii města Plzně. K výstavě je vydána výpravná monografie Miroslava Haunera „Jiří Kovařík I.“ Po deseti letech v létě 2022 se na zámku v Nebílovech připomíná třicet vybraných obrazů. Následuje zcela výjimečná expozice „90 obrazů k nedožitým 90. narozeninám Jiřího Kovaříka“, probíhající do konce roku 2022 ve foyer Nové scény Divadla J. K. Tyla.
Jaký byl Jiří Kovařík?
Pamětníci ho znají jako charismatickou osobnost, bohéma se silnou, nezávislou povahou, jenž se dokázal bavit s každým, a bylo vzrušující s ním diskutovat o nejrůznějších tématech. Upřímností a přímočarostí často ťal do živého, což mohlo být i zraňující nebo dokonce vyústit v konflikt. Přátelé a znalci jeho díla si ho váží jako výjimečného malíře, nekonformního, ryzího člověka i duchovního učitele a rovněž velkého plzeňského patriota, jemuž záleželo na prospěchu města a jeho obyvatel.
Malování pro něj znamenalo nejvíc, hned po něm byla rodina. Byl nesmírně pracovitý, odpovědný, poctivý výtvarník, nekompromisní v názorech, stejně jako v přístupu k tvorbě. Ani dvacetiletý útisk komunistického režimu, který ho izoloval od toho, co nejvíc miloval, jej nedonutil změnit přesvědčení, nikdy ho nedostal na kolena ani nezlomil pevnost charakteru.
Historik umění PhDr. Mgr. Michael Zachař, jenž Jiřího Kovaříka vnímá jako „rytíře snů“ a výsostného malíře, ho v katalogu současné výstavy vystihuje: „Nebál se tepat politické nešvary, pohodlnost, šlendrián i korupci. Uměl si dělat maléry ve sféře svého oboru i na úrovni společensko-politické. Projevil aktivní odpor po srpnu 1968. Byl milován i nenáviděn. Byl svědomím města. Nikdy na kolenou… Celoživotně usiloval o svobodný tvůrčí projev a neselhal ani v těžkých dobách let padesátých a sedmdesátých.“
Zdeněk Prosek, někdejší primátor města Plzně se s Jiřím Kovaříkem znal třicet let a vzpomíná: „Všude ho bylo plno. Byla radost s ním polemizovat. Člověk s názorem, diskutér. Citlivý grobián. Explozivní a zároveň soustředěný. Provokující a přitom konzervativní. Nekompromisní a současně velkorysý. Noblesní i uminutý. A vždycky upřímný. Tak rozporuplná osobnost, dynamická a nezkrotná a taková důslednost, trpělivost, přesnost, pokora ve vyjádření myšlenky na plátně. Taková energie a rozevlátost a tak citlivě, výstižně, dokonale vedená linie kresby. Člověk a kumštýř. Obojí každým coulem. „Vita brevis, ars longa.“
V průvodním prospektu výstavy v Galerií Via Art Praha u příležitosti Koncertního turné Lubomíra Brabce s obrazy Jiřího Kovaříka „Kytara a obrazy“ píše plzeňský malíř Stanislav Bukovský o svém příteli: „Kdyby před necelými dvěma lety za dosud nevyjasněných okolností Jiří Kovařík předčasně tragicky nezemřel, mohl by být nazván největším žijícím klasikem. A to nejen českým, ale jako nositel antických tradic i evropským. Přitom jeho umění je svrchovaně moderní, je na něm patrná znalost a poučení vším, s čím přišlo dvacáté století, a to nejen ve světě umění.
Jiří Kovařík nepodléhal ani pomíjivým módním vlnám, ani dobovým politickým tlakům, což na něj a na jeho rodinu mělo neblahý existenční dopad. Od samého počátku své umělecké dráhy odstartované završením studia na Akademii výtvarných umění v Praze v roce 1958, přes všechny peripetie, jež s sebou nosí život umělce v Čechách v druhé polovině dvacátého století majícího nejen talent, ale i charakter, zůstal věren své cestě. Hledal krásu, nalézal ji především v ženských aktech a jejím prostřednictvím se snažil rozluštit i tajemství života. Snad si přitom připadal jako Sisyfos, možná se mu zdálo, že se jakýmsi nedopatřením ocitl coby pasažér na potápějícím se Titaniku, ale nepolevil, nic si neulehčil, ve svém úsilí až do konce. Vytrval.
I když dílo Jiřího Kovaříka mělo za jeho života řadu obdivovatelů, poté, co se uzavřelo, zazářilo jako docela jedinečný a dosud nespatřený drahokam.“
U příležitosti výstavy jeho aktů v Galerii Jiřího Trnky v Plzni v roce 2011 Stanislav Bukovský zmiňuje: „Jiří Kovařík byl mimořádně inteligentní a vzdělaný, velkorysý bohém a zároveň zodpovědný a starostlivý občan, jemuž byla vlastní péče o blaho společnosti a především obce. V kresbě byl spontánní, i když leckdy také ve snaze o poctivý výraz pracně a opakovaně hledal, zavrhoval a nalézal. Jeho linka má v sobě cosi hudebního, je jak kresebný záznam milostné poezie, harmonické melodie.“ Jeho život vystihuje S. Bukovský „Osud Kovaříka byl typický pro tu dobu i pro Plzeň.“
PhDr. Bronislav Losenický se s Jiřím Kovaříkem znal od studentských kontaktů na gymnáziu. V katalogu Zpč. galerie v Plzni v roce 1992 o něm píše: „Střetávání s Jiřím Kovaříkem je jiskření, překotné proudění, příval exponovaných okamžiků. Setkávání s dílem Jiřího Kovaříka je zastavení, nehybné spočinutí, čas nepřetržitého trvání… setkávání u věčnosti. Kovaříkovy obrazy jsou především symboly duše, která směruje k tomuto horizontu.“
Jeho syn Štěpán Kovařík řekl, že když pracoval s Miroslavem Haunerem na monografii jeho otce, poprvé si uvědomil, jaký byl otcův příběh v jeho celistvosti, neboť do té doby ho znal jen z mnoha epizodních událostí. „Ale až tehdy jsem si uvědomil, že kdybych byl na jeho místě a žil jeho život, tak bych ho chtěl žít úplně stejně jako on.“
O životě a umělecké dráze mimořádného malíře Jiřího Kovaříka pojednává zejména obsáhlá monografie Miroslava Haunera „Jiří Kovařík. I.“, webové stránky jiri-kovarik.cz, nebo video „Nikdy na kolenou. Životní příběh malíře Jiřího Kovaříka“.
Obrazy byly publikovány s laskavým souhlasem Štěpána Kovaříka.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Patří mezi autory plzeňského nakladatelství Starý most, kde jako editorka a spoluautorka vydala v roce 2019 populárně naučnou publikaci Historie a současnost městské části Plzeň-Nová Hospoda. Spolupracuje s časopisem Meduňka a publikuje na webovém Magazínu nejen pro seniory Asenior.cz.