Madame Guillotine se stala symbolem revoluce, náboženství i ozdobou domovů
Velká francouzská revoluce přinesla na konci 18. století nové vlastenecké myšlenky, ale i nový druh teroru. Odpůrci vzniklého režimu byli nemilosrdně pronásledováni. Jakobíni, v čele s Maximilienem Robespierrem, si však libovali. Přijali totiž, dle jejich názoru, naprosto milosrdný nástroj smrti. Dnes jej známe pod názvem „Gilotina“.
Ve Francii novinka, inspirovaná dřívějšími stroji smrti
Nedá se říct, že by byla gilotina vynálezem zcela převratným. Už dříve se v jiných zemích užívaly podobné nástroje, jako například v Anglii tzv. Halifaxské sekačky hlav (krátce Halifax), přičemž sekání hlav jako takové bylo praktikováno již ve středověku. Vedou se dokonce spekulace o tom, že byl nástroj podobný gilotině užíván již v době kamenné.
Jenže v duchu francouzského patriotismu se zde ujal až stroj francouzského občana, doktora Josepha Guillotiny. Dle něj byl i oficiálně pojmenován, avšak říkalo se mu porůznu, například Čepel národa, Mstitel lidu nebo Patriotický zkracovač.
Humánnost Revolučního shromáždění
Od roku 1785 experimentoval Guillotin s mechanickými zařízeními, která by dokázala co nejefektivněji utnout lidskou hlavu. O čtyři roky později prezentoval svůj konečný vynález tzv. Revolučnímu shromáždění, coby inovaci ve výkonu trestu smrti. Ta měla být okamžitá a zcela bezbolestná. Speciálně upravená čepel měla poskytnout co nejhumánnější smrt nepřátel režimu. A že jich nebylo málo.
Revolucionáři byli strojem nadšeni ještě z jednoho důvodu. V rámci nastolené rádoby rovnosti takto mohl být ukončen život všech občanů Francie bez rozdílu. Rovnost doslova až do smrti.
Slavná premiéra
Necelé tři roky po představení se gilotina dočkala své premiéry. Násilník a zloděj Nicholas-Jacques Pelletier musel na výkon svého hrdelního trestu čekat až do té doby, kdy byl nástroj připraven k použití. První gilotina byla postavena na pařížském náměstí Gréve 25. dubna 1792. Stroj samotný uvedl do praxe doktor Louise, technický spolutvůrce vynálezu. Nadšené publikum čekalo na průběh i výsledek oné převratné novinky. A byla přichystána skutečně slavnostní ceremonie.
Jásající dav přihlížel předvedení odsouzence. Popravčí stroj byl natřen červenou barvou, aby korespondoval s očekávanou krvavou odplatou. Sám Pelletier byl oblečen do rudého roucha. Jeho hlava byla uložena pod čepel, kterou kat spustil z výšky k zemi. Povedlo se, hlava byla oddělena od těla.
Pochybovači byli od samého začátku
Zatímco se gilotina stala oficiálním vykonavatelem všech poprav v zemi, objevili se zároveň lidé, kteří nad oním údajně humánním postupem a okamžitou smrtí polemizovali. Důvodem se jim postupně stala celá řada případů stětí, po kterém hlava usmrceného ještě vykonávala grimasy, jako by snad ještě žila. Tváře se mračily, hýbaly očima nebo ústy. Co cítí oběť po stětí gilotinou lze těžko říct, dodnes mnozí vědci tento fenomén zkoumají. Jedním z vysvětlení je to, že pohyby mohly způsobit dosud ještě neochablé obličejové svaly v reakci na násilný zásah.
Nástroj smrti jako rekvizita i symbol nového náboženství
Gilotina vyvolala v revoluční Francii doslova boom. Její miniaturní repliky byly prodávány jako dětské hračky, zdobily domácnosti přátel režimu, coby symbol národního vlastenectví. Skleněné „gilotinky“ byly plněny parfémy pro francouzské dámy. A co víc, sám Robespierre tento nástroj učinil symbolem svého nového „náboženství“, které zasvětil bohyni rozumu. Jako takový byl veleben národními patrioty, jakožto znak vlastenectví, které se stalo kultem.
Nic ale netrvá věčně, a tak i Robespierrova doba diktátu skončila. Během tzv. Thermidorského převratu byla jeho vláda svržena a sám slavný Robespierre byl popraven pomocí jím tak propagované gilotiny.
Gilotina znovu ožila v rukou nacistů
Přesto, že tresty smrti byly v průběhu let samozřejmě praktikovány i v jiných zemích světa, gilotina se jinde nijak zvlášť nerozšířila. Coby zbraň v rukou revolucionářů téměř zemřela i se zaniklým režimem. Přesto však nelze říct, že by vymizela zcela. Nechvalně známou se stala například Pankrácká sekyrárna, která za druhé světové války brala životy českých vlastenců a domnělých nepřátel nacistického řádu. Oceňována nyní nebyla její „humánnost“, nýbrž rychlost výkonu poprav. A tak nacistické úřady plánovaly popravy ve velkém, roku 1943 dokonce stanovily denní kvótu na 300 exekucí. Prakticky se však tento rekord nepodařilo splnit. Nikoliv z důvodu selhání gilotiny, to katům došly síly.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).