Mužská nevěra v muslimské zemi je drahé povyražení. První tuniský prezident podstatně změnil výsady žen
Když se řekne muslimská země, mnohým se vybaví bezpráví uplatňované na ženách. Existují však výjimky. Některé, zejména evropskými turisty navštěvované státy jako Egypt či Tunisko, se postupně přibližují evropskému právu i životnímu stylu. První tuniský prezident učinil velký krok vpřed.
Habíb, miláček lidu i osobní přítel Václava Havla
Dodnes velebený novátorský zástupce tuniské liberální strany, Habíb Bourguiba (1903 – 2000), se stal roku 1957 prvním prezidentem nově vzniklé republiky. Za cíl si předsevzal Tunisko pozvednout a učinit z něj moderní a prosperující stát. Z toho důvodu tuto původně arabskou zemi, drtivě vyznávající islám, vedl cestou společenské osvěty, oprošťující se od náboženských konvencí a omezení. S Evropou udržoval dobré vztahy, přátelství navázal například s Václavem Havlem, od něhož dostal honosný lustr, zdobící dnes místo Habíbova posledního odpočinku.
Bourguiba přišel s celou řadou reforem, mezi něž patří například zavedení povinné školní docházky, zrušení mnohoženství nebo rozvod, coby skutečný převrat v postavení žen. Ty tak díky němu získaly významné právo zažádat o rozluku a svého muže opustit bez jakéhokoli postihu. Ženě a dětem měly náležet tři čtvrtiny rodinného majetku.
Právo vskutku nadstandardní
Co víc, ženám byla přiřčena další výsada. Pokud byl muž v manželství prokazatelně nevěrný, rozvodem to nekončí. Nevěrník je povinný se o svoji bývalou ženu postarat i po skončení jejich právoplatného svazku. Musí ji zajistit hmotně i finančně a to do doby, než se vdá za jiného muže. Ale ani to není vše.
Jelikož je člověk tvor vynalézavý a mnohé ženy umějí být více než praktické, dochází někdy k zajímavému závěru. Žena si najde přítele, kterého si však nevezme za manžela. V tomto případě musí bývalý muž zabezpečit rovněž tohoto nového partnera. Nevěra se mu tak pořádně prodraží.
Rozvodem to končí, svatbou začíná. Jak vypadala ta tradiční
Dnešní svatba již nemusí odpovídat tradičním zvyklostem. Tunisko je zemí z části „poevropštělou“. Tomu, kdo chce, dovoluje moderní přístup k životu. Před touto osvětou však byl manželský svazek doslova obchodním tahem s pevně stanovenými postupy.
Svatba byla dojednána mezi ženichem a mužským zástupcem budoucí nevěsty, většinou otcem či bratrem, za přítomnosti dvou dalších svědků. V uzavřené smlouvě byly jasně stanoveny podmínky, finanční účast rodin na svatebních darech a nákladech, i výše věna, tzv. máhr. To musí ženich vyplatit dívčině zástupci pro případ rozvodu.
Po skončení právních záležitostí v podobě podepsané smlouvy začínaly náročné přípravy. Jelikož za idol krásy bývá brána dívka se světlou svěží pletí a plnými boky, začala být nevěsta směřována do této podoby.
Po dobu jednoho měsíce bývala dívka uzavřena v tmavé místnosti, aby odstín její pleti co nejvíce zesvětlal. Byla pomazávána směsí medu a hlíny, aby získala hebkou a vláčnou pokožku. Její životospráva byla upravena tak, aby se její křivky co nejvíce blížily ideálu. Po tomto zdlouhavém procesu byla budoucí nevěsta v hammámu, veřejných lázních, umyta, zbavena ochlupení, potřena vonnými oleji, zkrášlena kresbami z henny a oděna do slavnostních šatů zdobených drahými šperky.
Samotné svatební veselí trvalo více než týden. Od onoho okamžiku již mohla svého milého přirovnávat ke svým očím, rtům či uším. Neboť zdejší tradice namísto vyznání lásky v podobě titulování jako „broučku či zlatíčko“ užívá připodobňování k důležitým tělním orgánům. Poukazuje se tak na významnost partnera a na jeho nenahraditelnost.
Moderní převratné reformy, ale zakořeněné staré mravy
I přes onu nevídanou reformní výsadu nutno říci, že rozvody nebývají časté. Vztah vzniklý v útlém věku, mnohdy krátce po patnáctých narozeninách dívky, ve většině případů zůstane platným po celý život. Důvodem může být přetrvávající zvyk ženské oddanosti autoritě svého manžela, společensky zažitý negativní pohled na ženu bez muže, stejně jako složitý proces prokazování nevěry.
Galerie:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).