Nevěra či domácí násilí jako veřejná záležitost. Jak se tyto prohřešky kdysi trestaly?
Není věcí jen vzdálené historie, že se lidé rádi baví na účet druhých. Kdysi dávno se z prohřešků jiných stával doslova kabaret. Dokonce i osobní rodinné záležitosti byly předmětem řešení celé komunity. A za své chybné jednání se provinilci dostávalo veřejného pranýřování i fyzického trestání.
Šarivari jako posměšné dostaveníčko
Termín by se dal jednoduše přeložit jako „kravál“ a přesně tak začínalo veřejné hanobení či vysmívání se. Před domem provinilce se sešel větší či menší hlouček občanů, kteří tlučením do hrnců, pokliček, táců či jiných běžných domácích nástrojů způsobovali povyk s cílem přilákat pozornost ke dveřím zlořáda a sehrát pěkné „divadélko“ v jeho neprospěch. Většinou byli takto hanobeni nevěrní manželé (ať už muž či žena) nebo partneři, kteří se chovali ke svému protějšku násilně (zprvu jen při bití muže ženou, později i v opačném případě).
Pokud to „veřejný tribunál“ uznal za vhodné, mohlo se přistoupit i k jakési druhé fázi šarivari. Ta spočívala v přímém hanobení viníka, který byl fyzicky přítomen. Hříšník byl například vláčen napříč městem posazen třeba na oslu. Byl zcela vydán všanc posměchu, ale i fackám či házení kamenů. Fyzickou osobu mohla zastupovat figurína, nicméně přímá účast byla mnohem efektivnější.
Stang coby ponižující nástroj nedobrým manželům
O „jízdě na oslu“ se zmiňují už záznamy z 2. pol. 1. stol. př. n. l. Provinilec seděl obráceně hlavou k zadku zvířete, aby byla jeho potupa ještě patrnější.
Pojem „stang“ představuje ještě vyšší druh ponížení, co víc, pojí se i s fyzickým trestem. Především násilní muži bývali svázáni a vsazováni na kus klády nebo dřevěnou tyč s kolečky (pozn. stang však mohl mít i podobu jakéhosi houpacího koně, kde namísto koleček byly připevněny kolébací oblouky). Byli usazeni, jako by seděli na reálném koni či na oslu. Na takto posměšném primitivním stroji byli následně taháni ulicemi a za hlasitého povyku opět ponižováni.
Některé nástroje byly ještě dále upraveny do reálnější podoby zvířete, ale i technicky tak, že ze sedla trčely železné hroty, případně byl sedák ve tvaru obráceného písmene „V“. Posazení na něj tak bylo skutečně bolestivé. Tento extrémní způsob ale býval praktikován spíše ve vojsku, než při veřejném hanobení samozvanou městskou rukou spravedlnosti. Tato vojenská verze bývala někdy označována jako „španělský osel“. Pokud mělo být utrpení ještě větší, bylo viníkovi na nohy upevněno závaží, které míru nabodnutí zvýšilo.
Na podobném principu se u nás užíval tzv. potupný osel, na němž byli mučeni vzpurní poddaní a špatní robotníci. Zde byl trest udělován vrchností, nespokojenou s věrností a výkony svých služebníků.
Špatný ale i ten, kdo se do manželství nehrne
Trest však nestihl jen nevěrníky či osoby v manželství násilné. Jakékoli jednání, které se vymykalo standardům a bylo zhodnoceno jako pro společenství nepřínosné, se mohlo setkat s kritikou. A tak svobodní muži po třicítce bývali pokutování za své „selhání“, svobodné dívky po 25. roku byly mnohdy lynčovány a ponižovány. To vše proto, že bezdětní a svobodní lidé nepředstavovali přínos pro komunitu, neboť neplnili základní společenský princip – plodit děti.
Galerie:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).