Norimberské zákony legalizovaly hon na Židy. V platnost vešly i na území Protektorátu
Nacistické Německo od počátku nezastíralo svůj negativní vztah k židovským obyvatelům. Od roku 1933 na nich protižidovská propaganda nenechala nitku suchou. Dělo se to pozvolna, ale nenávist sílila. A tak se postupně v Německu stalo běžným pronásledování a ponižování Židů. Vše ale muselo mít svůj pořádek. Tím nebyl zákaz této nelegální činnosti, jíž násilí vůči druhým je. Naopak, jejich omezování bylo právně podpořeno.
Norimberské zákony jako nutnost i náhoda
„Vláda brzy zavede zákon na ochranu německé krve.“ To není další z Hitlerových přednesů, toto pronesl 12. září 1935 říšský lékař Gerhard Wagner. Jak vidno, myšlenkou o nadřazenosti německého národa byli nakaženi mnozí spolustraníci.
Hitler se již delší dobu potýkal s problémem. Protižidovská kampaň byla v plném proudu a v souvislosti s ní se šířila agrese vůči Židům. Jenže zákonnou oporu ve státním aparátu to nemělo. Mnozí vládní činitelé volali po zavedení jasných norem vymezujících židovské postavení ve společnosti a možné zásahy proti nim. Wagnerův projev jej inspiroval k činu.
Svým zástupcům předal spěšný příkaz k vytvoření speciálních zákonů řešících židovskou otázku. Pracovalo se v neuvěřitelném shonu, jeden návrh míjel druhý. Byly korigovány tak, aby korespondovaly s Hitlerovou vizí. Údajně k tak rychlému řešení nebyl ani dostatek papíru, a proto se poznámky psaly i na jídelní lístky. Právní autorství takto vzniklých Norimberských zákonů je přisuzováno především Hansy Globkemu, který řešil rovněž složité otázky určení židovských „míšenců“.
Co v nich vlastně stálo
Norimberské zákony (Nürnberger Gesetze) jsou zjednodušeně řečeno německé rasistické, protižidovsky zaměřené zákony, které ve svém důsledku vedly až ke konečnému řešení židovské otázky. V platnost vešly 15. září 1935 na 7. sjezdu NSDAP v Norimberku.
Tvořil je Zákon o říšském občanství, z něhož byli Židé vyčleněni. Stali se pouze státními příslušníky bez politických práv. Další hlava zákona řešila ochranu německé krve a cti. Zde nejzásadnější klauzulí byl zákaz sňatku mezi Židem a Němcem, stejně jako zákaz jejich mimomanželského intimního styku. Rovněž zakazoval Židům zaměstnávat německé služebné do věkové hranice 45 let. Nejméně známá část pak ustanovila vlajku s hákovým křížem, původně znak NSDAP, jako říšský národní symbol.
I u nás začaly platit. Jejich účinnost v Protektorátu k činu zalarmovala nejen nacisty
Jen v Německu postihl tento zákaz na půl milionu Židů. Postupně byl však aplikován i na obsazených územích, tedy i u nás, a to konkrétně od 16. března 1939.
Původně zamýšlená volnost v židovské protektorátní otázce totiž činila potíže. Byla tak přijata jednotná norimberská definice i zákon. Na území Protektorátu zprvu fungovala protektorátní a okupační správa.
Zatímco okupační správa logicky spolupracovala s Hitlerovými výnosy, mohla ta protektorátní alespoň nějak nesouhlasit. K tomu však většinově nedošlo. Protižidovskou politiku tak podporovali i mnozí protektorátní zástupci. Byla přijata vlastní protižidovská opatření, která byla v souladu s Norimberskými zákony.
Soud nad těmito našimi příslušníky však nelze vznášet. Možná je motivovala ekonomická stránka věci, je ale třeba mít na paměti především to, že za doby okupace nebyl prostor vzdorovat. Případné střety okupační a protektorátní správy by nepřinesly žádané výsledky. Lidé byli ve své celistvosti bezmocní.
Nejen správa, i tisk se musel přizpůsobit
Zajímavým úkazem je sledovat dobový tisk. Zatímco před obsazením a zřízením Protektorátu byl náš tisk silně protinacisticky zaměřený, kde jako příklad možno uvést označení Hitlera jako „hitlerčíka“, po nástupu nacismu k moci i v naší zemi došlo k obratu. To je třeba přičíst faktu, že veřejná média se musela přizpůsobit novému režimu, musela hlásat žádanou ideologii, neboť podléhala přísné cenzuře. A tak byly nacistické názory prezentovány rovněž ve většině tisku. Bojkot se konal jen v nelegálně vydávaných prospektech.
Doplňkové vyhlášky tomu nasadily korunu, Židé už mohli jen čekat na transport
Norimberské zákony byly postupně doplňovány. Židům byla stále víc omezována práva i svoboda. Příkaz nosit na hrudi židovskou hvězdu či nápis JUDE byl jen malou částí těchto omezení. Židé byli omezování v záležitostech majetkových, profesních i správních. Přestali smět navštěvovat biografy či divadla, mohli chodit jen po určené části chodníku, jezdit jen v pro ně určených částech veřejné dopravy, dále mohli nakupovat jen v určených hodinách a jen na určitých místech nebo nesměli vlastnit kolo. Nakonec už nemohli chovat ani domácí zvířata.
A tak jim nezbylo skoro nic. Transporty už byly jen poslední částí řetězce.
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).