Odsun plzeňských Židů. Domů se vrátila jen hrstka
Konečné řešení židovské otázky je termín, k jehož naplnění docházelo i na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava. A tak i západočeská metropole Plzeň byla svědkem transportů do neznáma. Z plzeňského nádraží vyjely celkem tři, vstříc utrpení v nich bylo vypraveno přes dva a půl tisíce lidí.
Genocida dle říšského vzoru
Tragické období židovského národa v novodobých dějinách začalo prakticky okamžitě po nástupu Hitlera k moci v lednu 1933. Jeho zvrácená ideologie však postupně propukala i na jím obsazovaných územích. V souladu s Norimberskými zákony se na nejhorší muselo připravit i 88 tisíc Židů v Protektorátu. Deportace započaly v průběhu října a listopadu 1941 v Praze. Krátce na to se na řadu dostala i Plzeň.
Leden, z něhož mrazí
Už od začátku ledna 1942 začaly plzeňské židovské rodiny dostávat výzvy. Měly se připravit na cestu transportem. Tento list nevěstil nic dobrého, přesto si však většina adresátů nedokázala míru neštěstí, které je mělo potkat, ani představit.
Akce „vyklizení“ Plzně se uskutečnila už v průběhu ledna. Úkolem příprav na shromáždění Židů byla pověřena tzv. Pomocná služba Židovské náboženské obce (ŽNO). Židé museli opustit své domovy i většinu majetku. Jen se skromným uzlíkem procházeli ulicemi Plzně. Na jejich potupné cestě je provázely pohledy ostatních měšťanů. Nebyla v nich však zlost, odpor či fanatický pocit zadostiučinění. Nenadávali jim ani neplivali pod nohy. Jen tiše přihlíželi tomu, jak jejich sousedé odcházejí.
Židé byli následně shromážděni v Sokolovně v dnešních Štruncových sadech. Několik dnů bez jakékoli zprávy čekali na svůj další osud. 18. ledna se věci daly do pohybu, nikoliv však v jejich prospěch. Už dva dny na to bylo přijato ujednání o „konečném řešení židovské otázky“, deportace tak definitivně změnily svůj charakter, protože cílem už nebyl jen odsun Židů, ale oficiálně i jejich faktická likvidace.
Přestupní stanice Terezín
V průběhu devíti dnů byla Plzeň téměř „vyčištěna“, transporty s označením R, S a T odvezly přes 2 600 obyvatel židovského původu. Dva dny se trmáceli natěsnáni jeden na druhého v dobytčích vagónech. Když se dveře konečně otevřely, mohli spatřit nádražní ceduli města Bohušovice. Odsud je čekal zhruba dvoukilometrový pochod do ghetta Terezín. Šli vstříc nelehkému životu plnému hladu, teroru, násilí a nemocí. Osud zhruba poloviny z deportovaných měl však nabrat ještě horší scénář.
Přes 1200 plzeňských Židů čekal další nástup do vagónu a další otázky, kam je jejich trýznitelé vezou. Byli převáženi do koncentračních a vyhlazovacích táborů ve východní Evropě. Většinu z nich čekala rovnou cesta do plynu. Nejvíce obětí měla na svědomí pověstná „továrna na smrt“ Osvětim.
Stolpersteine v Plzni
Stolpersteine neboli kameny zmizelých jsou mosazné kostky vsazené do chodníků před domy, kde žily oběti holocaustu před jejich transportem. Autorem projektu je německý umělec Gunter Demnig a v současnosti se takových kamenů nachází přibližně 75 tisíc po celém světě. V Plzni je těchto kamenů 57.
Kriminálníci na konec
Přesto však několik Židů v Plzni zůstalo. Za zdmi Borské věznice zbylo 13 odsouzenců, jichž se původní transporty nedotkly. Náprava byla zjednána vypravením speciálního deportačního vozu s označením CV II dne 25. února 1943.
Ze dvou tisíc se vrátily jen dvě stovky
Z celkového počtu deportovaných se po válce vrátilo na dvě stovky zubožených kostlivců, kteří museli znovu nalézt naději a víru v sebe, ale i důvěru v nově vzniklou společnost.
Galerie:
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).