Osvětimská legenda o statečné tanečnici byla podložena očitým svědectvím. Inspirovala i knihu Arnošta Lustiga
Příběhy obyčejných lidí na pozadí hrůz druhé světové války byly plné zoufalství, ale i vzdoru. Osvětim byla zvláštní místo, kde se smrt mnohým stala smutným smířením. Byli ale i tací, kteří bojovali doslova do poslední chvíle. Tyto příběhy hrdinství se tradovaly napříč táborem a sloužily pro vzpruhu mysli i potvrzení, že odvaha nezemřela. Jednou takovouto legendou se nechal inspirovat i známý spisovatel Arnošt Lustig ve své knize Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou.
Lži na vysoké úrovni
Ne všichni přijížděli do Osvětimi v dobytčích vagónech, zostuzení a na prahu samotné smrti. Někdy ono nacistické divadlo žádalo klamání vyššího kalibru. Stávalo se tak, že u brány tábora zastavil vlak, plný usměvavých, krásně oděných lidí, kteří seděli uvnitř zcela klidně a z vlastní vůle. Věřili totiž, že je čeká lepší místo. To jim však slíbili lstiví manipulátoři, kteří od začátku věděli, že konečnou stanicí všem má být smrt.
Tento scénář se měl stát i v říjnu 1943, kdy do tábora dorazil vlak s židovskými cestujícími, kterým bylo nalháno, že míří za svobodou do Švýcarska a dále do USA. Měli se stát figurkami ve výměnném obchodu, nacisté za ně údajně měli dostat německé zajatce (jiné zdroje uvádějí, že si tito Židé draze zaplatili zahraniční pasy do bezpečných zemí). I přes další a další lživé ujišťování, že se jedná jen o přestupní stanici, mnozí při pohledu na podmínky v táboře brzy vytušili, že je nečeká nic dobrého.
Obavy se zintenzivnily ve chvíli, kdy se měli svléct do naha a vstoupit do místnosti označené jako sprcha. Pocit osobního zostuzení skrze veřejnou nahotu, přítomní dozorci se zbraněmi, snad i napjaté pohledy a nejisté pobízení pomáhajících členů Sonderkommanda, to vše dalo budoucím obětem indicie pro skepsi. Vždyť sem přijeli jako vážení lidé a nyní měli jít hromadně do nejisté místnosti, jako zvěř, na niž míří nabité pušky. Napětí těch několika minut se dalo krájet.
Ten okamžik na prahu plynové komory
Následné události vycházejí především z vyprávění Davida Nencela a Filipa Müllera, kteří byli členy komanda působícího u plynových komor. Nahá ženská těla vábila pohledy nacistů. Jeden z nich, sadistický dozorce Schillinger, si vyhlédl mladou krásnou ženu s havraními vlasy. Podle osvětimské legendy se mělo jednat o Polku Kateřinu Horovitzovou, povoláním snad herečku či tanečnici. Nejen její křivky, ale i ladné pohyby jej zaujaly. Přistoupil k ní a chtěl, aby mu zatančila. Poslušně, zčásti snad až vyzývavě, se před ním začala vlnit. Smyslně se k dozorci přiblížila a zplna tím zaměstnala jeho pozornost. Náhle mu do tváře hodila své spodní prádlo, obratně vytrhla jeho zbraň a začala střílet.
To probudilo odvahu i v mnohých ostatních, rozpoutala se vzpoura, během níž byl smrtelně zraněn nejen Schillinger, ale i další dozorci. Revolta však byla krutě potlačena, na krvavou odvetu a dokončení plánu zplynování dohlížel sám velitel tábora Höss.
Příběh, který nebude zapomenut
Jedná se samozřejmě jen o jeden příklad z celé řady. Stejně jako bezpráví a utrpení, i pokusy o přímou vzpouru, sice ojedinělé, ale o to významnější, psaly lágrové dějiny. Zda byla touto hrdinkou skutečně dívka jménem Kateřina Horovitzová, ale ve skutečnosti není až tak jisté. Příběh je sice podepřen svědectvím několika členů Sonderkommanda, ohledně detailů a především pak jména tanečnice ale existuje několik verzí. Jedna z nich za onu historickou předlohu uvádí polskou Židovku, Franciszku Mann.
Příběh po válce knižně zpracoval Arnošt Lustig (1926 – 2011), kdysi sám zajatec koncentračních táborů. Kateřina v jeho podání byla mladá pohledná Polka, které se ujal bohatý židovský obchodník. Uprostřed Osvětimi čekali na záchranu, která však nepřišla.
Galerie:
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).