Zdroj obrázku: Volné dílo, Wikimedia

Židle pro štěkny. Trest nejen ženám, které si pouštěly pusu na špacír

Ženy jsou od přírody emotivnější než muži, a tak se mnohdy projevují o něco horkokrevněji. Kdysi se uplatňoval svérázný druh trestu, který takovýmto ženštinám zaručeně zchladil hlavu.

Pomluvy či prostituce? Šup s tebou do vody

Již názvy samotné nejlépe vystihují účel i podobu trestného nástroje. Říkalo se mu nejen židle pro štěkny, ale též židle „máchací“ či „nápravná“.

Princip byl vcelku jednoduchý, za to však nadmíru účinný. Žena byla usazena na židli a připoutána. Pomocí provazů byla následně vhozena do vody a řádně vymáchána. To jest celé. Po chvíli byla vytažena a propuštěna.

Někdy měl tento nástroj o něco propracovanější podobu. Židle byla upevněna na mohutném dřevu, jehož podoba silně připomínala dětskou houpačku, na níž se z každé strany houpe jedno dítě. V tomto případě bylo na jedné straně křeslo s trestankyní a na druhé protizávaží. Takováto konstrukce byla pevně zakotvena u místního rybníku a mohla denně připomínat kolemjdoucím ženám, že si mají dávat pozor na pusu.

Ale nejen ženy výbušné, sprosté nebo pomlouvačné byly takto potrestány. Stejným způsobem byl trestán výkon onoho nejstaršího řemesla, tedy prostituce. Důvod trestu byl samozřejmě veřejně známým, a tak se lehká děva i přes ponoření do chladné vody ostudou často pořádně zapotila.

Tělesné tresty jen pro otrlé. Co vše naši předci brali za zákonné?

Hanbu na tebe!

Židle pro štěkny neměla sloužit k úmornému fyzickému ublížení, natož přivodit smrt. Fungovala na zcela jiném principu. Hlavním důvodem trestu a funkční podstatou celé této židle bylo právě veřejné ponížení.

Jelikož se, jako u mnohých jiných trestů, jednalo o akt veřejný, věřilo se, že jedna takováto potupná zkušenost bude hříšnici stačit a svůj delikt už nezopakuje. Stíhaná posměchem i pohrdáním druhých, odcházela uličkou hanby a z ostudy měla pořádný kabát.

Od morálního ponaučení k barbarskému utápění

Ponořování bylo vcelku častým způsobem trestu. Tzv. potupná židle, od židle pro štěkny víceméně nikterak odlišná, měla napravovat nejen ženy, nýbrž i mužské hříšníky. Vychytralý obchodník, nepoctivý šenkýř, apod. Společné bylo to, že se jednalo o mírnější formy prohřešku a že trest měl především odradit od dalšího odsouzeníhodného jednání, nikoliv ublížit.

Zcela jiný charakter měla tzv. „zkouška vodou“, coby podobná forma ponořování. Zde se nejednalo o druh trestu, nýbrž o zvrácený způsob zjišťování viny domnělých čarodějnic. Šlo tedy o jakýsi průkazní prostředek.

Ukradená hostie, zatrpklá hraběnka a fanatik rozpoutali jeden z posledních honů na čarodějnice na našem území

Tato iracionální důkazní metoda spočívala v tom, že byla obviněná svázána, velmi často rovněž sedící na stoličce, a vhozena do vody. Pokud se její tělo nepotopilo, ale plavalo na hladině, znamenalo to, že je vinná. Argumentováno bylo tím, že voda zkrátka čarodějnici nepřijme, tudíž se zcela nepotopí.

K tomu reálně skutečně docházelo. Mělo to však zcela racionální vysvětlení. Pokud byla obžalovaná do vody vhozena oblečená, stávalo se, že množství svršků a řásnění sukní vytvořilo vzduchové kapsle a žena se tak nepotopila. Pokud byla nahá, pak brzy zmizela pod vodní hladinou. Byla uznána za nevinnou. To však ve většině případů nebyla žádná výhra, neboť než se inkviziční komise vyslovila pro či proti jejímu vytažení, byla už utopená. Ale ani to však nikomu nijak zvlášť nevadilo, neboť její duše zůstala čistá a došla pokoje.

Galerie:

Zdroje: D. Diehl, M. Donnelly – Nejkrutější metody mučení v dějinách ; Muzeum tortury, Volterra

 

Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 



Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz

O Autorovi:

Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).


Hana Komiňová

Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).

Tipy z kalendáře akcí:

Souhlas se soubory cookie pomocí Real Cookie Banneru