Dá se žít jen ze vzduchu? Příběh Sarah Jacobové, velšské půstní dívky
Ambice mnohých rodičů na úspěch a výjimečnost vlastních dětí bývají velké. A tak když velšští rodiče zatoužili po senzaci, chytili se rozmaru své dcery a tvrdili, že nejí, nýbrž že žije z božského zdroje, který ji zásobuje živinami nutnými pro vývoj. Dobře to nedopadlo.
Velšská půstnice
Sarah Jacobová (1857 – 1869) se narodila jako třetí dítě farmáře Evana Jacoba a jeho manželky Hannah. Bydleli na vesničce v Carmarthenshire, jednom z hrabství ve Walesu. Rodina měla v místní venkovské komunitě dobré jméno i postavení, a to také proto, že byl otec Evan jáhnem v místní kapli.
Když bylo Sarah devět let, onemocněla. Stěžovala si na silné bolesti žaludku. Důsledkem toho přirozeně omezila své stravovací návyky. Jenže ani po odeznění obtíží údajně jíst nezačala.
Rodiče brzy přišli s fantastickým vysvětlením: „Sarah se vyvíjí z božského zdroje, který jí dodává živiny“. A nadšeně potvrzovali, že dívka skutečně vůbec nic nejí a přesto zůstává její tělo v dobré kondici.
Nejprve se Sára stala místní celebritou a po otištění jejího příběhu v novinách byla slavnou prakticky v celém království. Lidé se jezdili dívat na tuto světici, která svým půstem popírá přírodní zákony a naopak potvrzuje mocnou sílu z nebes. K jejím nohám s obdivem skládali květiny, různé dary, ale i peníze.
Čas plynul a Sarah rostla a sílila, její buclaté tváře i tělesná stavba začaly u mnohých vzbuzovat pochybnosti. Rodiče však i nadále trvali na tom, že dcera nic nejí. Už to byly dva roky a o Sáru se začali zajímat lékaři.
U doktorů však neobstála
Za ne zcela jasných okolností tak byla dívka podrobena lékařskému zkoumání. Byla pod dohledem sester, které kontrolovaly, zda nejí a zároveň byly připraveny kolabující dívce podat potravu i pití. Ale Sarah vydržela několik dnů. Poté upadla do bezvědomí, smrt přišla brzy na to.
Během pitvy bylo zjištěno, že její žaludek není prázdný. Ve svých posledních chvílích tak zřejmě mučivý hlad nevydržela a potají přeci jen něčeho pojedla. Život už jí to ale nezachránilo, oslabené, dehydrované tělo se nevzpamatovalo.
Na vědecké půdě se tedy potvrdilo, že šlo o podvod a dívka po dobu svého dvouletého půstu musela alespoň trochu jíst a pít. Rodiče však byli těmito závěry pohoršeni. Tato tvrzení zcela odmítali a naopak vinili lékaře, že to oni dívce podali jídlo, které jí přivodilo smrt. Tvrdili totiž, že lidská strava jejímu nadpozemsky fungujícímu organismu údajně měla ublížit.
Že by neoficiální anorektička?
Proč Sára s domnělým půstem přišla, není jasné. Snad v důsledku prodělané choroby žaludku nebo proto, že tím budila pozornost a byla velebena jako světice. Prvotní impuls mohl rovněž přijít od senzacechtivých rodičů. Časem se u ní však mohla vyvinout nemoc poruchy příjmu potravy, kterou dnes nazýváme mentální anorexie.
V 19. století však byla tato porucha zatím pouze na bázi teoretické. Velké zásluhy v diagnostice „anorexie nervosa“ nesou britský lékař Sir William Gull a francouzský medik Ernest-Charles Lasegue. Do té doby však byly projevy tohoto onemocnění bagatelizovány jako forma ženské nevyrovnanosti a hysterie, nebo naopak vyvyšovány, coby důkazy spirituality a zbožnosti.
Galerie:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).