Antická emancipace? Budeme vám rodit syny, ale dejte nám šperky

Ženám by se neměly povolovat otěže, hlásal antický svět. Společnost byla silně patriarchální, muž byl ženiným pánem i soudcem. Přesto, zejména ve vyšších kruzích, docházelo k občasným výjimkám, které byly prapředky dnešního feministického směru. K jedné takové raritě došlo kvůli zlatým šperkům a drahým šatům.

Oppiův zákon. Praktické nařízení ve válečné době

Kolem roku 215 před Kristem sužoval Římskou říši mocný nepřítel. Hannibal si podmaňoval každé území, kterého se mu zachtělo. Řím mohl být dalším. Dlouhotrvající Punské války značně zatěžovaly státní pokladnu a prostředky na válčení a ochranu před schopným vojevůdcem z Kartága docházely.

Došlo tak k pragmatickému rozhodnutí a každý musel přispět, jak se dalo. Tribun lidu Gaius Oppius tak vydal zákon, kterým Římané museli odevzdávat své přebytky na vojenské výdaje.

římanky
Jenže Římanky chtěly nosit šperky a krásné šaty…
V době míru se však městské paničky chtěly líbit stůj co stůj

Jenže dvacet let poté už zákon pozbýval svého původního smyslu. Již nebyl ekonomickým opatřením ve zlé době, ale sloužil spíše jako kontrola a regulace nadměrného přepychu, vedoucího ke zhýralosti a extravaganci obyvatel.

Toho si všimly manželky římských mužů a zhodnotily, že zákon je lidem spíše na škodu, než k užitku. Proč si přeci odpírat krásné klenoty, pestré šaty, proč nevyužít možností, které doba a život přináší. I daly hlavy dohromady a vytvořily tak jedno z prvních ženských hnutí odporu. Od mužů si sice nechaly dlouho diktovat, ale aby jim mluvili do toho, čím se parádit a naparovat před ostatními, už akceptovat nehodlaly. Vždyť jaké neštěstí bylo, že nemohly nosit víc než půl unce zlatých ozdob, nesměly se oblékat do barevných šatů z drahých látek, nemohly ani pyšně vykukovat z kočáru na dlouhých odpoledních projížďkách. To vše bral zákon jako přežitek.

Nejprve své manžely přemlouvaly. Byli mezi nimi vlivní muži, politikové a členové senátu. Ti se však ženskými rozmary nehodlali zabývat. To, co následovalo, jim doslova vyrazilo dech. Ženy neklopily hlavu, ony šly do ulic a protestovaly.

Celé dny odmítaly uposlechnout svých choťů. Namísto domácího snažení o absolutní spokojenost svých mužů, stepovaly před budovou senátu a apelovaly na přicházející státníky, aby je vyslyšeli. Došlo i na výsměch a naschvály, během nichž okatě ověšené zlatem muže peskovaly a narážkami ponižovaly. Nakonec vytáhly svůj trumf největší. Začaly vyhrožovat, že nebude-li po jejich, nebudou římským mužům rodit dědice. Situace se natolik vyhrotila, že senát jejich návrh skutečně projednal.

Dlouho se přeli. Především politik Marcus Porcius Cato starší byl návrhem rozhořčen. „Všechny národy rozkazují svým ženám, my rozkazujeme národům, ale naše ženy rozkazují nám“, provolával. Nakonec však oni hrdí nositelé římské tradice přeci jen svým manželkám ustoupili. Údajně proto, že zákon vešel v platnost z důvodu válečného nedostatku. To už však pominulo. Ale kdo ví, možná jen chtěli mít doma klid a teplou večeři.

římanky
“Nebude-li po nás, přestaneme vám rodit děti.” Zdroj: Kunsthistorisches Museum [CC BY-SA 2.5]
Komedie sehraná v reálném životě

Do jaké míry sehrála znalost této divadelní hry svoji úlohu v motivaci a odhodlání římských žen, nevíme. Pravdou ale je, že jejich zarputilé jednání silně připomínalo komedii řeckého dramatika pátého století př. n. l. Aristofana, nazvanou Lysistrata. Hrdinka přesvědčí ženy, aby z důvodu ukončení válečných pří svým manželům odepřely sexuální hrátky. A vyšlo to.