Voda se dostala i tam, kde ji nikdo nečekal. Překvapivá pomoc při povodních v Jeseníku přišla z Plzně
Zářijové povodně, které nejvíce zasáhly Jesenicko, způsobily zkázu na majetku, vzaly několik životů a přinesly spoustu příběhů, jež nechce nikdo zažít. Jedním z nejvíce povodní zasažených měst byl Jeseník. Odtud se nám se svým příběhem ozval pan Radim Kučera. Jeho dům ležící přímo na soutoku Bělé a Vrchovištního potoka také vyplavila velká voda. Pomocná ruka, která mu pomohla se vypořádat s následky živlu, přitom přišla z druhého konce republiky.
To, co přišlo, už nechtějí nikdy zažít
Tlaková níže Boris, která katastrofu způsobila, se zformovala v první polovině září nad západní Evropou a postupně se přesouvala na východ. Meteorologové na základě modelů varovali před hrozbou povodní zejména na Jesenicku již několik dní předem. Předpoklad, že se jev nad naším územím zastaví a největší úhrny srážek spadnou na Jesenicku na konci pracovního týdne a o víkendu 14. a 15. září, se bohužel naplnil. Přesto místní obyvatelé, kteří povodně čekali, nevěřili, že by je mohla zasáhnout tak silná přírodní katastrofa.
„Na Jesenicku silně pršelo několik dní v kuse a povodně jsme čekali, ale to, co přišlo, jsme nikdy nezažili a doufám, že už nikdy nezažijeme. V sobotu 14. září byla hladina řeky již velmi rozbouřená, ale ještě nebyly slyšet valící se kameny v řece. To je signál, který známe z předchozích povodní, a který naznačuje, že se řeka brzy vylije,“ popisuje pan Kučera situaci krátce před vylitím řeky.
Zatímco u nás na Plzeňsku už nepršelo, východ republiky teprve čekal na to nejhorší. Následující noc totiž v Jeseníku déšť zesílil. „Nikdo z nás nešel spát. Byli jsme u přítelkyně v bytě, která bydlí mimo záplavovou oblast a měli jsme pocit, že tam budeme v bezpečí. Vzali jsme i maminku, která bydlí sama v nedaleké vesnici v Mikulovicích. Její dům byl již v sobotu obklopený vodou a hrozilo, že se voda brzy dostane i do domu, přestože v minulosti nikdy nebyl zaplaven,“ pokračuje ve vyprávění pan Kučera.
Voda byla i tam, kde neměla být
V neděli ráno šel pan Kučera v hustém dešti zkontrolovat řeku nedaleko svého domu. Lávku, na které ještě v sobotu stál, odnesla voda. V řece plavaly stromy a voda vytékala z koryta. Postávat na krajích řeky bylo velmi nebezpečné. To nejhorší ale mělo teprve přijít.
Kolem 10. hodiny dopoledne se ucpaly náhony a většina mostů, které řeka ještě nevzala. Voda se začala rozlévat do ulic. „Během hodiny byla řeka v ulicích, kterými proplouvala auta, kontejnery na tříděný odpad a různé věci, které voda cestou brala. Sirény již houkaly bez přestání a z obecního rozhlasu zněl varovný hlas, který informoval, že se celá obec musí evakuovat. Kolem domu přítelkyně začala hladina rychle stoupat. Nemohli jsme utéct, tak jsme otevřeli dveře na půdu a čekali, co se stane. Voda byla již u dveří, když náhle začala opadat. Pomyslel jsem na to, jak asi vypadá můj dům, když řeka tekla místy, kde nikdy nebyla,“ popisuje pan Kučera nezáviděníhodnou situaci.
Rozbouřená řeka se během dvou až tří hodin opět vrátila do koryta a zůstala po ní ohromná zkáza. Lidé vyděšeně postávali na ulicích, které byly plné kusů dřeva, větví a různých předmětů a snažili se pochopit, co se stalo. Pan Kučera se vydal ke svému domu, cesta však byla velmi komplikovaná. Místy zcela chyběly cesty a v ulicích syčel plyn. K domu se nakonec dostal přes pole kolem města, nad kterým již létaly helikoptéry a záchranáři vyprošťovali obyvatele bytových domů u řeky, která po povodňové vlně změnila koryto a vytvořila ostrov, na němž zůstali uvězněni lidé. Někteří zoufale plakali.
„Když jsem se blížil ke svému domu, už z dálky jsem viděl, že hladina dosahovala do poloviny oken, ale dům se zdál být celý. Dveře jsem ale nemohl otevřít, protože uvnitř bylo ještě skoro půl metru vody. Jakmile jsem je otevřel, uviděl jsem uvnitř špalky a různé naplaveniny a myslel jsem, že je v domě díra. Brzy jsem zjistil, že se dveře vylomily a s klesající vodou se opět zavřely. Všude bylo bahno a nábytek byl poházený. Důležité věci, jako počítač a dokumenty, které jsem před povodní dal na stůl, byly mokré a od bahna. Chtěl jsem hned začít uklízet, ale nevěděl jsem, kde začít. Přilehlá provozovna ve stejném domě byla také zničená,“ popisuje dále svůj příběh pan Kučera.
Pomoc přišla z druhého konce republiky
Následující dny začala rodina s úklidem. Netekla voda, nešla elektřina ani plyn. Internet nefungoval ani se nedalo nikam dovolat. Těžkou situaci zhoršovala skutečnost, že obyvatelé postižené oblasti netušili, co se ve městě děje a získávali tak informace od těch, kteří měli spojení s lidmi mimo povodňovou oblast. „Celé dny jsme uklízeli bahno a byli jsme z toho zoufalí. Zdálo se být nemožné, abychom to všechno zvládli a vrátili se do běžného života. Během týdne začala do města přijíždět hasičská a policejní auta a brzy i armáda. V sobotu ráno se u našeho domu objevil policista z městské policie Plzeň a řekl nám, že se svými kolegy přišel na pomoc s vyklizením,“ popisuje překvapivou návštěvu pan Kučera a pokračuje: „Vzali do rukou lopaty a začali s námi vyklízet věci a vynášet bahno. Navíc měli kontakty na integrovaný záchranný sbor a mohli nám zařídit různé věci, se kterými nám město nedokázalo pomoci. Například bylo nemožné domluvit se na kontejneru a zatopený nábytek se vyhazoval na ulici.“
Plzeňští policisté však dokázali kontejner v krátkém čase zajistit. Navíc trvali na tom, že z domu pana Kučery neodejdou, dokud nebude dům čistý, přestože i na nich byla znát únava a ve sklepě bylo 70 cm bahna. To vynosili a dokonce se jim při úklidu podařilo vytáhnout tři živé pstruhy, které hodili zpět do řeky. „K večeru byl dům čistý a my tomu nemohli uvěřit,“ kroutí hlavou pan Kučera.
Plzeňští měšťáci druhý den pokračovali ve vedlejším domě. „Jsme jim za to moc vděčni,“ uzavírá své vyprávění pan Kučera, kterého ještě čeká i oprava domu maminky, jenž také smetla velká voda. Seniorka navíc nedávno ovdověla a komplikovanou situaci velmi špatně snáší. Její syn proto spustil sbírku na platformě Donio, která by mohla seniorce pomoci vyrovnat se s tíživou situací.
Plzeňští strážníci v Moravskoslezském kraji i v roce 1997
Z Plzně vyrazilo pomáhat na Jesenicko 17 policistů. „Když jsme tam přijeli, bylo úžasné vidět, jak lidé drží při sobě. I ti, kterých se povodeň přímo nedotkla, neváhali a pomáhali lidem, kteří to skutečně potřebovali,“ popisuje tamní situaci strážník Matouš. „Psychicky jsme podporovali hlavně starší lidi. Často se stávalo, že nám babička řekla, že fyzickou pomoc nepotřebuje, ale pozvala nás dál a chtěla si popovídat. Záplavy totiž na pár dní přerušily některé rodinné vazby a právě samota byla pro ně to nejtěžší,“ dodává.
„Pamatuji si na stavbu, která měla kompletně zaplavené sklepení. Když jsme přišli, voda už byla odčerpaná, ale uvnitř zůstávala vrstva bahna. Spolu se dvěma dobrovolníky se nám podařilo během jednoho dne vše vyčistit a odnést. Nechápal jsem, kolik energie dokáže člověk v takových chvílích najít,“ dodává strážník Michal.
Někteří plzeňští městští policisté mají již zkušenosti s pomocí v podobně postižených oblastech. V roce 1997 vyjeli pomáhat do obce Nové Heřminovy, později následovala obec Heřmanice na Liberecku a v roce 2013 vyrazili do vodou zaplaveného Ústí nad Labem. Letošní mise na Jesenicku je překvapila nejen rozsahem škod, ale v pozitivním smyslu i nadhledem místních obyvatel: „Když jsme odjížděli, už se smáli a říkali: ‚Nač brečet, stejně už se to nevrátí.‘ Snažili se být nad věcí a brát to s humorem, i když bylo zřejmé, jak hluboko je to zasáhlo,“ popisuje své dojmy strážník Matouš.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
V online světě je doma stejně jako v Plzni. Redakční práci v online magazínech se věnuje od roku 2005. V roce 2017 založil Plzeňoviny a od té doby denně vyhledává zajímavé informace z celého Plzeňského kraje, které rád předává dál. V současnosti vede několik online magazínů.