Přísná hygienická opatření neoblíbeného císaře Josefa II. vyhnala mrtvé z měst
Vztah ke smrti a pohřbívání se pozoruhodně měnil a vyvíjel. A tak, zatímco středověký člověk na hřbitově v klidu posvačil či řešil obchodní záležitosti, novověk postupně jasně oddělil svět živých a mrtvých. Císař Josef II. vydal reformu, která zakazovala pohřbívání uvnitř měst a obcí. A mrtvé chtěl do hrobu ukládat v pytlích. Šlo o císařův pragmatismus.
Hřbitov uprostřed města. Aby bylo k mrtvým blíž
Lidé se kdysi mrtvých nebáli, nevzbuzovali v nich děs či odpor. Stále se jednalo o jejich milované. Obstarali základní přípravu těla na pohřební rituál a s mrtvými měli stále niterní vztah. Smrt zkrátka patřila k životu.
Hřbitovy tak byly zprvu budovány přímo na obydlených místech. Zde fungovaly i hromadné hroby. To byly obrovské jámy pro chudinu či oběti epidemií. Rizika, spojená s rozkladem, natož s přítomností těl infikovaných morem, leprou a dalšími nakažlivými chorobami, si truchlící zkrátka neuvědomovali. Chtěli mít hlavně blízko ke svým mrtvým.
Ale nejen to. Hřbitovy doby středověku až raného novověku představovaly jakýsi veřejný prostor. Lidé se zde scházeli, obchodovali, pořádali zasedání i soudy.
I hroby samotné byly stále doslova v pohybu. Především ve středověku totiž prostor hřbitova často nestačil náporu umírajících. A tak bylo tělo do země pohřbeno jen dočasně. Po určité době bylo přesunuto do kostnic či dalších k tomu určených prostor.
Nejchudším vrstvám obyvatel příležitostně sloužily i hřbitovy vystavené mimo intravilán. Prioritou těch výše postavených však byl pohřeb uvnitř měst a obcí u chrámů a kostelů. Uložení těla mimo obydlenou oblast bylo potupným znakem a spočinutím na nepožehnané půdě.
Zákaz pohřbívání ve městech i snížení nákladů na pohřební rituál. Nevítané reformy
Josef II. byl skutečně osvíceným panovníkem. Uvědomoval si rizika epidemií, věděl rovněž, že mrtvá těla mohou být živému nebezpečná. Roku 1784 tak zrušil hřbitovy u farních objektů uvnitř měst a nakázal zakládání ústředních hřbitovů za městskými hradbami. Nechal rovněž vyprázdnit všechny městské kostnice a krypty. Pozůstatky zde uložených byly rovněž převezeny.
Nově zřízené hřbitovy měly být obehnány zdí. Hloubka hrobů musela být minimálně 1,9 m. To vše mělo sloužit k co nejefektivnějšímu hygienickému zabezpečení.
Nejen nové hygienické standardy, Josef byl i muž praktický. Z důvodu omezení spotřeby dřeva přišel s další inovací. Měly být používány tzv. „vysejpací“ rakve. Šlo o truhly, které sloužily jen k přemístění nebožtíka na místo posledního odpočinku. U připraveného hrobu se uvolnila podpěra a tělo vypadlo vyklápěcí částí rakve. Umrlčí tělo bylo pohřbeno pouze zabalené v látce či zavázané v pytli.
Tento nový způsob „oběžných rakví“ byl však mnohými vnímán jako neúcta k mrtvým a nikdy nebyl hromadně přijat. Lidé byli rozhořčeni: „Přece své mrtvé nebudeme pohřbívat jako psy!“, zlobili se. Lokálně tak nadále docházelo k pohřbům v rakvích, určených výhradně jedné osobě tak, aby jí byl zajištěn komfort, jehož si smuteční akt žádal. I samotná délka trvání tohoto císařova nařízení je spornou otázkou.
Tolik reforem a přesto nenáviděný
Přesto, že Josef II. učinil mnohé pokroky a vydal celou řadu reforem, většinovou oblibu mezi lidem si nezískal. „Je to Antikrist“, ozývalo se spíše, než „Díky“. Jeho pragmatismus byl převýšen vzdorem jeho poddaných. Byť zákazem pohřbívání uvnitř měst zřejmě předešel řadě nákaz, osudným se mu stalo především jeho nařízení o pohřbívání v pytlích. A tak namísto chvály sklidil kritiku.
Hřbitovy tehdy a dnes
Již za Josefa II. vznikající hřbitovy začaly postupně svoji spásnou funkci nahrazovat čistě přímým účelem aktu pohřbu a posledního odpočinku. Oficiální krok však učinil až zákon z roku 1870, hřbitovy se dostaly do resortu zdravotnictví. Dnes jsou „veřejným zdravotním ústavem“.
I přes Josefovy snahy ne všechny hřbitovy v obydleném intravilánu byly vymýceny. Zejména některé obecní hřbitůvky existují až do dnešní doby.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).