Kočovníci za ostnatým drátem. Romská otázka byla aktuální již před válkou. Vygradovala v Osvětimi
Nejen židovský národ měl padnout za oběť hrůzovládě nacistického režimu. Po prvotních mesianistických vizích Heinricha Himmlera zřídit pro čisté Romy rezervace, rozhodl o dalším „konečném řešení“.
Osud československé romské komunity před Hitlerem
Romové, kočovníci, potulující se z místa na místo, byli trnem v oku nejen Třetí říši. Už před válkou se evropská společnost stavěla negativně k jejich způsobu života. Bylo na ně nahlíženo jako na tuláky, kteří nepracovali. Ne všichni Romové však žili kočovným životem. Některé skupiny žily polousazeny, či zcela zakořenily v některé z romských osad. Zákony však házely všechny do jedné kopy.
A tak po celé Evropě vznikaly protiromské zákony. V Československu byl roku 1927 přijat zákon „O potulných cikánech“, kterým byla volnost pohybu Romů právně ošetřena. Dostali speciální legitimace, které je oficiálně vyčlenily ze společnosti a nepřímo je tím označovaly jako potencionální kriminální živly. Každému bylo přiděleno číslo, pod nímž byl dotyčný veden v centrální policejní evidenci.
Situace v protektorátu jako předzvěst transportů do Osvětimi
Zákonem z roku 1939 byl Romům jejich kočovný život přímo zakázán, měli se usadit. Kdo by neuposlechl, měl být internován ve speciálním kárném táboře. Přiváženi sem byli i ti, kteří odmítali pracovat nebo se znelíbili místním úřadům, které pobyt romských komunit na svém území nesly s nelibostí.
U nás tak vznikl kárný pracovní tábor v Letech u Písku a v Hodoníně, nedaleko Kunštátu.
Řešení romské otázky dle vzoru uplatněného na Židech
Postupem války nabraly události radikální spád. Roku 1942 byla zavedena „preventivní policejní vazba“. Ta umožňovala časově neomezené zatčení osob acociálních, především Romů. Umisťováni měli být v táborech nyní již nejen kárných, ale i koncentračních. Již jen pouhé opuštění místa pobytu mohlo být jednosměrnou jízdenkou do lágru.
Osud mnohých Romů byl zpečetěn 16. prosince 1942. Himmler rozhodl o jejich deportaci do Osvětimi. Výjimku tvořili jen „čistí“ němečtí Romové či manželé německých žen. I to však bylo pro mnohé z nich jen dočasnou záchranou.
Romové v Březince, další výjimečná skupina vězňů
V úseku BIIe Osvětimi-Březinky vznikl „cikánský tábor“ (Zigeunerlager), oddělený od zbytku lágru. Vězňům bylo vytetováno číslo, stejně jako ostatním v Osvětimi. Přesto ale, podobně jako u terezínských, i romští zajatci byli podrobeni určitému mírnějšímu zacházení.
Rodiny zůstaly spolu, pohyb uvnitř tábora nebyl nijak zvlášť omezován. Mohli si ponechat svůj civilní oděv, na něj byl pouze našit černý trojúhelník, znamení asociálů. Místní nebyli zařazovaní do tvrdých pracovních podmínek, byla jim svěřena jen lehčí práce uvnitř jejich tábora.
Doktor Mengele, strýček i vrah
Jak tedy umírali? „Úřadoval“ zde Josef Mengele, coby táborový lékař. Místním dětem nechal zřídit prvotřídní školu a školku. Nosil jim sladkosti, vozil je na výlety, mnohé mu říkaly „strýčku“.
Ve své laboratoři je však podroboval šíleným pokusům. Jedné romské matce například vrátil dvojčata s hnisajícími ranami, sešitá k sobě. Spojil jejich kůži i krevní oběhy. Nejen děti se však staly jeho pokusnými morčaty. Zkoumal podobnost romské a árijské krve, z tohoto důvodu pro něj byli Romové velmi cenným vědeckým materiálem.
Kdo nezemřel následkem pokusů, stal se obětí všudypřítomného hladu a nemocí. Epidemie tyfu vraždily celé baráky, čítající přes 1 000 osob. Zemřely následkem nemoci či mávnutím ruky doktora Mengeleho, který nechával preventivně zplynovat všechny ubytované tam, kde se případ tyfové infekce vyskytl.
Málokdo se ze Zigeunerlageru vrátil
V cikánském táboře byli umístěni Romové z říše, protektorátu i dalších zemí Evropy. Byli zde lidé původně kočující i příkladní občané. Z našeho území bylo do Osvětimi deportováno přes 5 000 Romů. Domů se zpět dostala jen hrstka z nich, odhadem 500 lidí.
Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).