B. Růžková. Zdroj: CC0

Božena Růžková. Emancipovaná žena, která pomohla proměnit společnost

Božena Růžková je jednou z těch, které upadly v zapomnění. Přitom po dlouhých čtyřicet let usilovně pracovala na obrodě emancipace žen a vzdělávání mládeže v Plzni. Po vzoru Prahy a jiných velkých měst tak započal i v Plzeňském kraji proces proměny společnosti a zkvalitnění školství.

Nepovedená emancipace

V době rozmachu společenského a kulturního života druhé poloviny 19. století začali plzeňští měšťané zakládat různé volnočasové spolky. Vznikla Měšťanská beseda, kulturní oáza města, objevil se pěvecký spolek Hlahol, po něm Sokol a další. Šlo o období velkých cílů a vzletných myšlenek. Tato živoucí emancipace však měla háček. Stáli za ní jen muži.

Jinde v republice už však byla situace odlišná. Tak třeba v Praze již slovo ženská emancipace nebylo tabu. A tak se plzeňské dámy rozhodly k radikálnímu kroku, chtěly si založit svůj vlastní, výlučně ženský spolek. Měl se jmenovat Včela a roku 1866 byl Krajským úřadem zamítnut. Proč? Nejasné „formální důvody“.

Přičinění Elišky Krásnohorské

Plzeň svojí atmosférou lákala mnohé osobnosti. Celých sedm let zde pobývala spisovatelka a libretistka Eliška Krásnohorská. Ta v místních ženách zažehla novou sílu bojovat za svá práva, neklopit hlavy a neustávat ve snaze prosadit se. Tentokrát už to vyšlo. V roce 1870 mohl vzniknout Klub plzeňských dam a roku 1886 pak spolek Česká jednota paní a dívek v Plzni. Další se přidávaly.

Krásnohorská byla rovněž jednou z těch, které se zasloužily o možnost vyššího vzdělávání dívek a žen. Na konci 60. let 19. století začala v Plzni fungovat vyšší dívčí škola. V průběhu let měnila svůj název, hlavní však je, že úspěšně vzdělávala mladé ženy a činila z nich dámy s intelektem. V roce 1900 přibyl další ženský vzdělávací ústav, ten připravoval na povolání a poslání budoucí pedagožky.

Eliška Krásnohorská
Eliška Krásnohorská. Zdroj: Volné dílo

Božena Růžková obětavá i neoblomná

Ženy se postupně dostávaly i do dříve ryze mužských organizací. V Plzni působily spolky jako Národní jednota pošumavská nebo Ústřední matice školská. Přesto v těchto hnutích zastávaly jednoznačně menšinové postavení. Některým se však dostalo uznání i od nejzarputilejších patriarchů.

Božena Růžková (1863 – 1934) absolvovala učitelský ústav v Praze. Pak však začala její dlouholetá kariéra v Plzni. Učila na místních obecných a měšťanských školách, tři roky byla kantorkou učitelského ústavu. Roku 1910 došlo její odevzdání se kariéře a pomoci druhým zaslouženého uznání. Stala se ředitelkou dívčí měšťanské školy v Otakarových sadech.

Profesní postup však zdaleka nebyl tím, co by bylo jejím nejniternějším cílem. Toužila hlavně formovat mladé, učit je vědomostem i morálce, ukázat jim tu správnou cestu životem. Svůj zdravý rozum a dobrotivé srdce neúnavně věnovala pomoci těm, kteří se v životě teprve rozkoukávali a v mnohém tápali.

Zdravou osvětu šířila i v periodicích, od roku 1917 v Českém deníku založila rubriku Naší mládeži, vydávala i časopis vlastní, jmenoval se Mladá stráž. Jejím záměrem bylo šířit kvalitní a především vlasteneckou četbu.

O dva roky později se stala rovněž knihovnicí plzeňského odboru. Z této pozice se neústupně zasluhovala o budování knihoven, ať už lidových, či žákovských. Z jejího umu vzniklo přes sedm desítek biblioték.

pohlednice Plzeň
Božena Růžková působila v Plzni 40 let. Foto: Plzeň na staré pohlednici

Nebojovala ale jen za vzdělání a vnitřní bohatství ducha, své humánní kvality prokázala rovněž jako místopředsedkyně „Ochrany matek a dětí“, zřídila také program vánočních nadílek menšinovým dětem na Plzeňsku.

Zpět do Prahy

Výčet jejích aktivit je však daleko větší. Do Plzně přinesla víru, energii a odhodlání posunout společnost dál. A povedlo se. Po čtyřiceti letech, v červenci 1927, odešla do Prahy.

Zdroj: Plzeňsko, List pro vlastivědu Západních Čech, Š. Švec: Česky psané časopisy pro děti, dspace5.zcu.cz