Ilustrační foto. Zdroj: Pixabay

Plzeňské báje a pověsti. V městské části Roudná se kdysi věřilo na Bílou paní

Jiný kraj, jiný mrav. Stejně tak to platí i u pověstí, které vznikají lokálně v návaznosti na místní dění i lidskou fantazii. Jedná se o příběhy úsměvné, tragické či děsivé, jejichž trvalá hodnota tkví především v odkazu dobového folklóru budoucím generacím. Samozřejmě, že i plzeňská historie je protkaná nespočtem takovýchto bájí. Bílá paní na Roudné je jednou z nich.

Strach obcházel Roudnou po setmění

Dnes plzeňanům vstávají vlasy na hlavě hrůzou především z často složité dopravní situace, co se ale týče strašidla, které má po nocích bloudit po Roudné, však zůstávají klidní. A není se co divit, v dnešní době už se tyto povídačky nenosí.

Za to dřív, to byla jiná. K roudenským břehům řeky Mže se po západu slunce odhodlala jen hrstka odvážlivců. Dle jedné z legend tu totiž bloumala Bílá paní s obrovským černým psem v zákrytu a malým děťátkem v náručí.

O tom, že by si tato stvoření libovala v napadání kolemjdoucích, se sice nehovoří. Ale ono potkat tak uprostřed noci vznášející se polo průzračné bytosti očividně z druhého světa, to od setkání odradilo už z pouhého vyprávění o jejich plzeňském působení.

Prokletí nesvědomité matky

A za co že zde vlastně ona bludná duše ženy musí noc co noc chodit podél břehu a v místních vodách koupat onen dáreček v bělostné zavinovačce? Verze existují při nejmenším dvě.

Podle jedné jde o ženu, která byla za života zlá natolik, že ani své vlastní dítě nezahrnula citem a péčí. Tato bohatá statkářka, která v Plzni bydlela, hleděla jen na sebe a nebohého kojence vždy jen nedbale odbyla.

A tak se stalo, že dítě zemřelo. Viník byl jasný, krkavčí matka jej zanedbávala tak dlouho, až už bylo pozdě. Za trest, že si nevážila daru života své malé dcerky, musí prý její duch každou noc chodit k řece dítě umývat. Bloudí zde a ve svém prokletí tu údajně bude chodit na věky.

Utrpení poblázněné dívky

Druhá varianta pověsti vypráví o mladé ženě, která netoužila po ničem jiném, než stát se matkou. Ale osud jí nepřál. Celé roky se mohla jen dívat na jiné ženy s kočárky a snášet jejich opovržlivé pohledy, jako na tu jedinou v okolí, která chtě nechtě nenaplnila svoji ženskou povinnost a čest zároveň.

Zoufalstvím a nespravedlností se zaplnilo její srdce a touha milovat plod vlastního lůna zatemnila její mysl. Žena tak začala pečovat o špalík dřeva. Ten láskyplně převlékala, laskala, zpívala mu, jak sama uvěřila „dřeváček“ i jedl. Přes den přebývala kdesi pod tamním hřbitovem Všech svatých, v noci bloumala s uzlíčkem v náručí a v místní řece jej noc co noc omývala.

Nešťastné duši nebylo pomoci, špalík dítě nenahradil. Jednoho dne se tak vrhla do Mže a spolu s ní skončil pod hladinou i kus dřeva uvázaný v dětské zavinovačce.

Ani v tomto případě žena po smrti nenašla klidu. Ani ona si totiž nevážila života, ten svůj dobrovolně ukončila. A tak i v této verzi příběhu měla prý nebožačka platit za to, že ztratila pokoru vůči daru shůry.

Galerie:

Zdroj: P. Mazný, Z. Hůrka, P. Flachs: Plzeňská strašidla


Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 

Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz