Carl Panzram. Ohavný život plný vraždění jako msta za vlastní utrpení
Životní příběh dalšího z kriminálních živlů a sériových vrahů je údajně podmíněn jeho zneužíváním. Carl Panzram skálopevně prohlašoval, jak byl nejednou sexuálně ponížen a jaké utrpení fyzické i psychické mu tyto útoky způsobily. Důkazem jeho argumentů je dnes pouze jeho osobní životopis. Ten sepsal ve věznici poté, co se doznal k více jak dvěma desítkám vražd.
Chvástal z Minnesoty
Carl Panzram (1891 – 1930) vyrůstal na farmě ve státě Minnesota. On a jeho šest sourozenců žili v neustálé chudobě. Nakrmit tolik hladových krků bylo pro jejich otce úkolem, který mu přerostl přes hlavu. Nakonec od rodiny odešel, Carlovi tehdy bylo sedm let.
Když hoch doma viděl, jak těžké je počestné živobytí, začal brzy páchat různé výtržnosti i drobné krádeže. Nápravu mu měl poskytnout pobyt v místním ústavu pro mladistvé. Dle jeho barvitého výkladu však došlo k pravému opaku. Měl se stát obětí posměchu, šikany, ale i bití a opakovaného sexuálního zneužití. To jeho vztek a vzdor zpečetilo. I přes to vše se mohl pokusit o normální a šťastný život, ten ale nikdy neviděl a ani v něj nevěřil. Místo toho svůj osud předurčil k trýznění druhých pro bláhové pozlátko osobní msty.
Průšvih ve škole a cesta za dobrodružstvím
Po propuštění začal navštěvovat školu, kterou však nestihl dokončit, což se doživotně podepsalo na jeho intelektu. Za ukončením školní docházky stála hádka s jedním z učitelů. Nemělo však skončit jen u slov, Panzram vyrukoval s pistolí. Ta mu naštěstí upadla, jeho odhodlání ji použít však bylo jasné všem přítomným.
Opustil tedy školu i rodinu a začal se toulat. Dle jeho životopisu měl však opět smůlu na zlé lidi, kteří mu zase ublížili. Měl se stát obětí hromadného znásilnění, během něhož musel snést pach a pot čtyř mužů, kteří jej poskvrnili.
Ve službě vlasti
Ani v armádě mu pšenka nekvetla. Spíše než službě vlasti se totiž věnoval rozkrádání armádního majetku, byl nedisciplinovaný a neloajální vůči autoritám. A tak opět skončil za mřížemi. A i zde mu ubližoval, kdo jen mohl.
Návštěva u pana prezidenta
Když si odseděl tříletý trest, začal se zase potulovat. V roce 1920 své řemeslo zloděje korunoval tím, že vyloupil dům tehdejšího prezidenta Spojených států Williama H. Tafta. Ne náhodou byl právě Taft tím, kdo podepsal jeho předchozí rozsudek za delikty v armádě.
Nevzal jen cennosti, které mu byly vítaným přivýdělkem. Z prezidentova domu si odnesl i pistoli, která v následujících událostech sehrála klíčovou roli.
Cesta po moři a krmení žraloků
Za ukradené věci si koupil jachtu a rozpoutal domnělou pomstu. Najímal mladé námořníky, které po nocích brutálně znásilňoval. Když s drogami omámenými muži skončil, střelil je do hlavy a hodil přes palubu.
Poté si opět na chvíli odskočil do vězení, ale jen za krádež a nošení nabité zbraně. Když se dostal na svobodu, přijal znásilňování mladých chlapců za hlavní náplň svého života, velmi se mu také zalíbilo brát životy. Během jedné ze svých bezcílných výprav si najal několik průvodců a prezentoval se jako lovec krokodýlů. Kulka však stihla jeho doprovod a žraloci měli hostinu. Celkem se doznal k 22 vraždám, v počtu znásilnění se pak chvástal číslem přesahujícím tisíc obětí.
Konečný verdikt: oprátka
Přese všechny své přiznané vražedné alotrie mu však toto doznání ortel smrti nepřineslo. Až vražda jednoho z vězeňských dozorců podala jednoznačné důkazy. Trest smrti oběšením byl vykonán 5. září 1930. Panzram ani na sklonku života nezpytoval svědomí, místo toho vedl jízlivé poznámky na adresu popravčího, kterého nazval „křupanským parchantem“.
Galerie:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).