Citlivé rodinné drama Jenom konec světa na Malé scéně DJKT

V komorním prostředí Malé scény bude mít 3. listopadu premiéru rodinné drama Jenom konec světa autora Jeana-Luca Lagarce, který v posledních letech patří ve Francii k nejhranějším současným domácím dramatikům. Na základě této divadelní hry vzniklo v roce 2016 její filmové zpracování v režii Xaviera Dolana, u nás uváděné pod názvem Je to jen konec světa, v němž si mimo jiné zahrála Marion Cotillard. V plzeňském nastudování v režii Tomáše Loužného se v postavě Luise objeví Ondřej Novák, vedle něj pak Jana Kubátová, Andrea Mohylová, Kateřina Coufalová a Jaroslav Matějka.


Jenom konec světa Jeana-Luca Lagarce je text z 90. let minulého století, ve kterém, stejně jako ve většině Lagarcových děl, dominuje jedno téma. Člověk se vrací domů a snaží se oznámit rodině důležitou zprávu, ale z různých důvodů se mu to nedaří. Ve hře Jenom konec světa se domů navrací syn Louis, který chce rodině oznámit, že je nevyléčitelně nemocný a umírá. „Jenom konec světa je intimní, rodinná hra, která předkládá morální otázku; je lepší ušetřit rodinu před zklamáním a smutkem a ponechat je v nevědoucí naději, že vše bude dobré? Nebo je lepší říct pravdu, ublížit a doufat, že bolest, kterou prožijí teď, jim později pomůže vyrovnat se s jeho smrtí?“ přibližuje inscenaci režisér Tomáš Loužný a podotýká: „Oproti filmové verzi, která je velmi dramatická a závažná, se budeme snažit, aby naše inscenace byla – pokud to půjde – trochu odlehčenější a zábavnější. Dalo by se říct tragikomicky zábavnější.“

„Hra nás oslovila svou formální i obsahovou intenzitou,“ vysvětluje dramaturgyně Kateřina Slezáková, „Louisova návštěva jako by se stala katalyzátorem křečovitých snah zpřítomnit nedořešenou minulost, přenést se přes ni a posunout se dál, najít klid. Lagarce ve své hře používá specifické jazykové postupy, které činí promluvy postav ještě intenzivnějšími. Postavy krouží kolem jádra sdělení, snaží se přesně pojmenovat podstatu svých projevů, vracejí se ke svým předešlým výrokům, hledají správná slova, která by přesně vystihla jejich pocity. Ale nakonec je to vždy slovo, špatně vyřčené, zaintonované, které rozpoutává nové a nové konflikty.“

Scénu spolu s kostýmy navrhl talentovaný scénograf Petr Vítek, který k scénografii přešel ze studií režie a dramaturgie na pražské DAMU. „Vánoce, oprášíme z půdy cinkající stromeček a zapálíme na něm svíčky. Vzpomínáme na ty, co odešli. Ožívají a jsou s námi. Svět mrtvých se prolne s prostorem živých. Ve scénografii jsem chtěl zachytit tyto dva světy, které se jeden v druhém zrcadlí, a jsou na sobě závislými. Stačí málo – uvadnout jako květina, a ocitnete se za obrazem v krajině vzpomínek. Co nám ale nabízí pohled za květovaný horizont událostí? Čas už nevrátíme.  Když se nám poštěstí a otevřeme svou mysl, možná skříň přestane být jenom skříní a stane se dveřmi do jiné dimenze. Tam odpočívají vzpomínky, úhledně pověšené na dřevěných ramínkách a provoněné levandulovým mýdlíčkem. Rodina dostává novou šanci smířit se s Louisem a konečně ho propustit mezi mrtvé,” poodhaluje Petr Vítek záměr výtvarné složky inscenace.

Jean-Luc Lagarce (1957-1995)

Francouzský herec, dramatik a režisér. Přestože byl během svého života jako autor jen mírně úspěšný, po své smrti se stal jedním z nejrozšířenějších současných francouzských dramatiků. Napsal kolem dvaceti dramatických textů a několik souborů povídek a esejů. Jeho texty balancují mezi románem, dramatem a básní a jsou ovlivněné absurdní dramatikou. „Základem absurdního dramatu je pocit osamocení, izolovanosti, nepochopení světa a uvědomění si, že svět nikdy nepochopí mě. Absurdní drama je založeno na motivech rozpadu komunikace, schopnosti vyjadřovat slovy naše skutečné emoce. Dialog je tak redukován na řetězení prázdných frází, banalit a nesmyslů, ke skutečnému sdělení však nedochází“, dodává Kateřina Slezáková. Mezi představitele absurdního dramatu patří také Václav Havel.

Úvodní foto: Jaroslav Matějka, Jana Kubátová, Ondřej Novák, Andrea Mohylová, Kateřina Coufalová, autorkou snímku je Irena Štěrbová.