Nejznámější nacistický pozdrav v pojetí neonacistů? Jen zvyk ze starého Říma

Zvednutá pravá ruka a vzpřímený postoj coby dřívější gesto nacistického režimu je dnes v mnoha zemích světa zakázáno. A není se co divit, vždyť poukazuje na dobu zvěrstev páchaných na nevinných lidech pro ideu německé smyšlené nadřazenosti. To však neznamená, že by se „hajlování“ nepraktikovalo. Naopak, nadšení neonacisté se k němu hrdě hlásí. Někteří z nich se ohání pohádkou o tom, že se jedná nikoliv o Hitlerův pozdrav, nýbrž že napodobují dříve římský zvyk.

Nejisté kořeny podobných gest

Kde a kdy přesně se vzal zvyk zdvižené ruky na různé způsoby, dnes už nejde říct. Bývá přiřazován ke starým Slovanům a Germánům, coby pozdrav boha slunce, nebo do doby starobylého Říma a římské republiky. O tom však nejsou dochované žádné jasně podložené zmínky. Jistěji už se tváří pozdější datování do římského císařství. Gestem s dlaní směřovanou k zemi nebo naopak k nebi se zdravilo v římském vojsku. Zdvižení ruky doplňovalo zvolání “Ave Caesar”, případně “Ave Imperator”.

A jelikož odkazování se na slávu starého Říma bylo v historii poměrně oblíbeným, navazuje na tento zvyk například i Napoleon Bonaparte. Nicméně po většinu této nejasné doby toto gesto nesloužilo jako oficiální, běžně praktikovaný pozdrav, jednalo se spíše o akt loajality či přísahy. Ve svém základním významu pak mělo vyvrátit nepřátelské úmysly, neboť otevřená dlaň dokazovala nepřítomnost zbraně v ní. Jako takové bylo dříve v řadě obměn využíváno rovněž například jako slib věrnosti vlajce Spojených států amerických, zde s dlaní směřující nahoru, nebo v řadě vzdorohnutí Evropy, či třeba v začátcích obnovených olympijských her z konce 19. století.

Ave caesar
Ave Caesar. Gladiátoři zdraví císaře. Zdroj: Jean-Léon Gérôme (1859)

Velikost římského imperia opěvoval na začátku 20. století i italský nacionalistický spisovatel Gabriele D´Unnunzio, který toto gesto směřoval coby znak návaznosti na římskou tradici. To velmi brzy přejali italští fašisté a nedlouho po nich i němečtí nacisté. Co se římských prvků týče, byl Hitler odkazováním se na tuto říši doslova posedlý. Až od této chvíle se tedy bavíme o onom zatracovaném hajlování (či heilování).

Jak se měl vůdce správně zdravit?

Samotný úkon měl dvě části. Zdravící osoba si nejprve přiložila natažené prsty pravé ruky na srdce, čímž symbolicky prokázala svoji věrnost a následně vztyčila pravou paži zhruba do výšky ramen a vyřkla pozdrav. Tím dokončila akt vzdání pocty. Takto to tedy mělo vypadat, nicméně v reálu se první část často vynechávala a ono vznešené natažení ruky bývalo odbyto ledabylým mávnutím.

Samotné nonverbální gesto zdvižení pravice muselo být doplněno o zvolání “Heil Hitler” (sláva/zdar Hitlerovi), příp. “Sieg Heil” (vítězství zdar, někdy zkráceně Heil). Jako takové sloužilo nejprve jako stranický pozdrav NSDAP a od roku 1933 jím již oficiálně vzdávali hold všichni Hitlerovi nacističtí sympatizanti, kteří tento pozdrav plně přejali a praktikovali.

sudetoněmecké ženy
Sudetoněmecké ženy vítají Hitlera (říjen 1938).

Že by tedy uznávali Caesara?

Přesto, že odkaz na římskou tradici lze do určité míry přijmout, je zároveň jasné, že neonacisté se tímto tvrzením pouze snaží obejít zákon a hajlováním se vysmívají milionům zemřelých, stejně jako se otevřeně hlásí k myšlenkám bývalého Hitlerova hrůzného režimu. Tuto skutečnost podporují jejich další postoje a názory, které povětšinou ani neskrývají, naopak, jsou na svoji radikalizaci pyšní.

Co na to zákon?

Veřejné hajlování je samozřejmě zakázáno také v naší republice. Bohužel mnohé extremistické skupiny během svých srazů či na různých koncertech a dalších společenských setkáních toto praktikují, spolu s dalšími tematickými hesly či popěvky.  Nejvyšší státní zastupitelství hajlování kvalifikuje především jako „trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka“, a jako takový je postižitelný peněžitým trestem i odnětím svobody v délce trvání i několik let.

chaplin
Charlie Chaplin paroduje Hitlera ve filmu Diktátor (1940).

Proč kvůli Hitlerovi zatracujeme tisíciletý zvyk?

Objevují se však i názory, nikoliv neonacisticky motivované, které rovněž odsuzují tento přísný zákaz. Odkazují se na skutečnost, že toto gesto je velkou částí historie a jen kvůli pár rokům, během nichž bylo zneužito nacistickým režimem, musí ze společnosti vymizet. Co člověk, to názor, nicméně, zákon je zákon. Je důležité rovněž zmínit, že přístup k radikalizaci boje proti hajlování se lokálně liší, například dle toho, do jaké míry druhá světová válka danou zemi postihla.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Úvodní foto: Ave Imperator. Zdroj: Halibutt / Wikimedia Commons / CC-BY-SA 3.0