Post mortem fotografie jako vzdor neúprosné smrti. Snaha zachovat živoucí podobu mrtvého bývala běžnou
Řekneme-li dnes fotografie, všem se vybaví celá řada snímků, pořízených během společenských akcí, či tolik oblíbená selfie, stejně jako fotky prostě vzniklé jen tak. V dnešní době je těžké pochopit, že fotografický snímek byl kdysi běžnému člověku nedostupný. Za života totiž většině lidí nebyl cenově dosažitelným, alespoň po smrti milovaného tak nejbližší složili své úspory s cílem zvěčnit jeho vzhled v co nejpřirozenější podobě.
Život jako neodvratitelná cesta ke smrti
Život je výsadou každého z nás, jako takový jej chráníme a ceníme si ho. Faktem ale je, že smrt přijde, čas nelze zastavit. A tak již několik minut po skonu nastávají posmrtné změny. Oční bulvy se propadnou, ústa vytvoří nepřirozenou grimasu, i sama barva pleti přejde ve zvláštní odstín. A s přibývajícím časem se proces jen urychlí, hniloba prostoupí celé tělo.
Lidé to vnímají po věky věků, jen vztah ke smrti se mění. Společným však zůstává, že se skrze mnohé rituály snažíme vyrovnat se ztrátou milované osoby, stejně jako zachovat si její podobiznu. Takto smýšlel například psycholog Sigmund Freud nebo antropolog Alfonso M. di Nola. Ten tuto naši snahu popsal jako „rozhodné a morální vítězství nad smrtí, získané díky ceremoniím a tradicím, zeslabujícím ničivou sílu smrti…“
Člověk se totiž ze svého principu smrti bojí, děsí jej nejen jeho vlastní skon, ale i konec jeho blízkých. Narušuje to pořádek věcí, které mají lidé během života pod kontrolou. Co si ale počít s naším omezením na tomto světě moc nevíme.
Tradice posmrtných rituálů
Mnohé kultury vnímaly tělo před jeho položením do hrobu jakoby stále živé, jako blízkého, jemuž je třeba prokázat péči a úctu. Ve svém dalším významu se však tímto srovnávali právě s nekompromisností přírody. Mrtvého těmito ceremoniemi vyrvali z rukou osudu a navrátili kultuře a společnosti. Však i dnes nejsme klidní dokud náš blízký nespočine v posvěcené půdě.
Nejen pohřeb, byly tak vykonávány mnohé další posmrtné obřady. Ve starém Egyptě například mrtvým opatřovali ikony jejich vzhledu. Známé jsou mumifikace snažící se o zachování těla. Stejně tak kdysi v Římě bývala těm movitějším sejmuta posmrtná maska z tváře. Běžnými byly obrazy, sochy nebo reliéfy zemřelých.
Post mortem fotografie jako vzpomínka i úcta
V 19. století došlo ke zvratu ve ztvárňování mrtvých. Na scénu přišla fotografie. Hovoříme o tzv. post mortem (posmrtných) fotkách a jakkoli nám dnes přijdou zvrácené, je třeba mít na paměti, že vztah ke smrti byl dříve otevřenější.
Takovýchto snímků vznikaly tisíce, stejně jako například fotky svatební, i ty posmrtné byly hojně vyhledávanými. Začala vznikat studia, specializující se na tento druh „umění“.
O co vlastně šlo? Lidé, zvláště ti z chudších vrstev, kdysi skutečně neměli prostředky pro pořizování fotografií z běžného života. Pokud však někdo z jejich blízkých zemřel, zatoužili po tom, zvěčnit jeho podobu, a to podobu živoucí. A tak byla mrtvá těla speciálně upravena k tomu, aby vypadala jako živá. A ti dosud naživu pózovali vedle mrtvého tak, aby byl efekt co nejvěrohodnější. Běžně docházelo ke snímkům rodičů, objímajících své mrtvé dítě nebo k fotografiím sourozenců, mezi nimiž některý již nebyl mezi živými. Pořizovány byly i portréty, na kterých byl jen sám zemřelý.
Aby těla mrtvých vypadala nestrojeně, jako živá, byla vzpřímena díky speciálním stojanům. Pokud umrlec nezemřel s očima otevřenýma a pokud je nešlo následně otevřít, byly domalovány. Reálně to znamenalo nepřirozenou černou ťupku, ale i to truchlícím stačilo. Upravoval se odstín pleti, mrtví byli oblečeni do oblíbených šatů, dětem bývala do ruky vtisknuta milovaná hračka, to vše jen proto, aby mrtvý nevypadal jako umrlec. Skutečnost, že jde o post mortem fotografie tak často napověděly jen předměty jako růženec, zavěšený kříž, zapálená svíce a podobně. A nebo mnohdy tichý zármutek ve tvářích pozůstalých, kteří ani přes veškerou snahu nedokázali svoji bolest před objektivem skrýt.
A že to blízkým nečinilo potíže? Toužili po zachování památky na svého zemřelého. Obejmout ho, sednout si vedle něj a podobně je neděsilo ani nepohoršovalo. Mrtvý pro ně byl stále tatáž milovaná osoba jako za života.
Nejen post mortem
Ale nebyly to jen post mortem fotografie, které byly v souvislosti se smrtí pořizovány. Běžně byly tvořeny pohřební portréty či posmrtné snímky bez zásahu cíleného k zachování iluze života. Lidé zkrátka kdysi smrt vnímali jinak. Vždyť si zemřelého sami omyli, oblékli, často několik dní uchovávali ve svém příbytku. Trend smrti jako něčeho, co nechceme vnímat ani řešit a umrlce hlavně rychle dostat z domu, přišel až relativně nedávno v souvislosti s naší silně racionální praktickou společností, která ve snaze nalhat si svoji absolutní moc, ze smrti učinila tabu.
A nebo to vše bylo jinak?
Přes celou řadu běžně dostupných informací o tomto fenoménu, potvrzujících výše uvedené, objevují se i názory tématiku post mortem zmírňující. Dle nich nebylo těchto posmrtných fotografií ani náhodou vytvořeno tolik, jen jsou mnohé staré fotografie za ně považovány.
Jak to? Divný výraz ve tváři je vysvětlován délkou pózování, neboť fotka dříve trvala až několik desítek vteřin. Lidé tak pojali nepřirozenou grimasu, kterou dokázali tak dlouho udržet. Skeptici rovněž hovoří o tom, že s mrtvým tělem nejde zdaleka tak snadno zacházet, aby bylo umožněno jej narovnat či přirozeně postavit. A že děti se zavřenýma očima vypadají mrtvolně děsivě? Prý jen spí, neboť z důvodu délky pořízení fotografie a především proto, aby se fotka povedla a dítě ji nepokazilo svým neklidným pohybem, bylo lepší jej uspat. Protiargumentů se objevuje víc, zpochybňována je i cena dobových fotek a další.
Post mortem fotografie tak zůstávají diskutovaným námětem, jehož skutečný rozsah lze dnes vcelku těžko prokázat. Faktem ale je, že takovéto fotky vznikaly. Zda po stovkách či tisících už není až tak důležité.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).