Před sto lety v Československu doznívala pandemie španělské chřipky. K jejímu šíření pomohly i oslavy pádu monarchie

Smrtonosný strašák v letech 1918 – 1920 doslova paralyzoval Evropu po právě skončené první světové válce. Přesně před sto lety na našem území doznívala děsivá pandemie takzvané španělské chřipky, která vzala život desetitisícům Čechoslováků. Oběti však chřipka přinášela po celém světě. Československo patřilo k nejvíce postiženým zemím, a to z jednoho prostého důvodu. Neklidná doba v srdci Evropy přinášela nejprve demonstrace, a poté oslavy vyhlášení Československa. Nebezpečný virus tak získal ideální podmínky k šíření mezi lidmi.


Španělská chřipka z Asie

Španělská chřipka patří k nejhorším epidemiím moderních dějin. Přesný počet obětí ve světě není známý, ale spekuluje se až o 100 milionech lidských životů. Vědci dlouhou dobu netušili, kde se virus začal šířit, ale již v prvních letech po pandemii bylo jasné, že to nebylo ve Španělsku. Nemoc si přízvisko “španělská” vysloužila díky tomu, že se právě v této zemi na Pyrenejském poloostrově začaly roznášet informace o pandemii. Španělsko v té době nepodléhalo válečné cenzuře, která jinak informace o nemoci v USA i Evropě nevypouštěla. Inu válka měla přednost a bojovat se muselo stůj co stůj. Jenže rozhodnutí o blokování tak závažné informace vedlo k nekontrolovatelnému šíření nemoci a obětí přibývalo. Když už o pandemii všichni věděli, bylo příliš pozdě a nebylo možné ji zastavit.

Virus do Evropy dopravili američtí vojáci, ale původní virus pochází nejspíše z Číny, kde byly v roce 1917 zaznamenány první případy vykazující znaky, které celou pandemii provázely. Nakažení byli většinou lidé v produktivním věku paradoxně se silnou imunitou. Ta stála také za většinou úmrtí, neboť virus způsoboval přehnanou reakci imunitního systému, která často pacienta prakticky zabila.

Poslední výzkumy dávají onemocnění do souvislosti s takzvanou ptačí chřipkou a virem H5N1. Následné mutace pak vedly k tomu, že se virus začal šířit neobvykle rychle a stejně rychle i zabíjel. Nejkrutější byl v Evropě, jejíž populace byla vysílená po válce i dalších epidemiích, které válku doprovázely – tyfu a úplavici. Když odešla jedna hrozba, přišel další a neméně krutý nepřítel. Španělská chřipka přinesla v Evropě přibližně stejný počet obětí jako samotná válka.

Československo jako plodná půda pro šíření viru

Dnes je říjen 1918 spojován především s vyhlášením samostatného Československa. V mnohých pak tato doba nabývá až romantických představ. Skutečnost však tak růžová nebyla. V říjnu 1918 vstoupila španělská chřipka i na naše území a začala si vybírat první oběti. Češi se začali pomalu dozvídat o šířící se epidemii chřipky, která byla neobvykle silná. Nemoc se tak stala skvrnou na oslavách vzniku první republiky.

Klasické metody na léčbu chřipky byly neúčinné, pacient umíral i během jednoho dne od vypuknutí prvních příznaků a ti, co nákazu přežili, se často potýkali s doživotními zdravotními následky. Přestože obětí bylo nejvíce mezi lidmi ve věku 20 – 40 let, nemoc si nevybírala a kosila jak staré, tak děti. Během epidemie se v Československu rodilo více mrtvých dětí než živých. Nemocnice nestíhaly příjem pacientů, nestíhaly ani pohřební služby a pro nebožtíky nebyl dostatek rakví. Vojáci začali připravovat hromadné hroby. Nezřídka se stávalo, že v jámě skončil i ten, který ji hloubil.

Vir se přenášel vzduchem a ohrožen byl téměř každý. Chřipka se nejprve rychle šířila nevědomky mezi lidmi demonstrujícími proti monarchii, poté mezi lidmi oslavujícími pád Rakouska-Uherska. Naskytly se tak ideální podmínky pro rozvoj pandemie. Mnozí lidé se před nákazou ukrývali zabarikádovaní ve svých bytech, ale ani tam nebyli v bezpečí. Měsíc byl ve svém bytě zabarikádovaný i malíř Egon Schiele, přesto zemřel.

Známých osobností žijících v Čechách zahubila chřipka více. Obětí viru se stal bratr Jaroslava Vrchlického, Bedřich Frida, dále malíři Bohumil Kubišta a Jan Autengruber. Dokonce dvakrát byl nakažen i Franz Kafka, který s chřipkou bojoval několik týdnů. Přežil, ale od nákazy se potýkal se zdravotními obtížemi. V roce 1924 zemřel v italském sanatoriu na tuberkulózu.

V Československu bylo nejhůře na konci října a na začátku listopadu 1918. Nejvíce lidí zemřelo v Praze, ale ani odlehlejší místa na tom nebyla o moc lépe. Od druhé poloviny listopadu začalo nemocných i mrtvých ubývat. Lidé však umírali ještě v březnu. Údajnou poslední obětí této kruté nemoci u nás byl pacient z Plzně, který zemřel 16. března 1919.

Sto let poté

Evropa od řádění španělské chřipky zažila ještě mnoho hrůz, které způsobila lidská nenávist a touha po moci. Miliony obětí přinesla druhá světová válka i uvedení komunismu do praxe. Za faktem, že starý kontinent za sto let od řádění španělské chřipky nezasáhla žádná krutá pandemie, stojí neustále se zlepšující zdravotnictví i hygienické podmínky. Přesto hrozba pandemií trvá. Strašákem jsou náhodné mutace virů a možnost jejich rychlého šíření leteckou dopravou.

Galerie: