Spis o smrti, který fasovali vojáci před nástupem na frontu. Vzbuzuje emoce i po dvou stoletích od svého vzniku

Na světě jsou dané pouze dvě věci, narození a smrt. Doba před narozením i doba po smrti je neskutečně dlouhá a možná i nekonečná. Naopak čas mezi narozením a smrtí se zdá v měřítku té nekonečnosti předtím a potom naprosto krátký a bezvýznamný, skoro jako zrnko písku na Sahaře. Fenoménu smrti se od dávných věků věnovala řada vědců a filozofů, přesto stále představuje jednu velkou neznámou. Svébytný pohled na lidské skonání, ale především na život, který je ovlivněn myšlenkou na smrt,  představil myslitel Arthur Schopenhauer v 19. století. Malá esej s prostým názvem O smrti je aktuální i dnes, přestože svět kolem nás je naprosto odlišný od toho, který Schopenhauera obklopoval.

Přehlížený průkopník východního myšlení

Nebylo by ale možné zabývat se dílem O Smrti aniž bychom nenahlédli do Schopenhauerova života. Narodil se v Gdaňsku v roce 1788, studoval filosofii, pokoušel se o akademickou dráhu, avšak neuspěl. V podstatě působil mimo akademické prostředí, s nímž ale často polemizoval. Jeho myšlenky zůstávaly dlouho opomíjené a stranou vědeckého prostředí. Zájem o jeho učení nastal až po zlomovém roce 1848, kdy mezi lidmi zavládla skepse po potlačených obrodných revolucích. Schopenhauerovo myšlení tak dokonale korespondovalo s náladou společnosti. Hlavním dílem, které vlastně popisuje celou Schopenhauerovu filozofii, je rozsáhlý spis Svět jako vůle a představa z roku 1819.

Komplikovaný spis lze stručně shrnout tak, že svět kolem člověka je jen jeho vlastní představou, která je ovládána pudem neboli vůlí. Ta nutí jedince stále uspokojovat nejrůznější potřeby. Jenže uspokojování potřeb způsobuje člověku pouze věčné utrpení. Zároveň ale vůle lpí na životě, a tak i přes obtížný život není sebevražda řešením. Utrpení lze zmírnit askezí, ale existuje ještě jedna možnost, jak na čas utéci před neduhy života. Tou je umělecká tvorba a přijímání umění, neboť umění je jakýmsi odrazem čisté vůle, vede nás k čistému zalíbení a odvádí nás od každodennosti.

Arthur Schopenhauer
Arthur Schopenhauer v roce 1859, rok před svou smrtí.

Myšlenka o věčném utrpení vychází z buddhismu, jehož cílem je vymanění se z koloběhu životů a dosažení nirvány, tj. stavu absolutní blaženosti. Schopenhauer jako jeden z mála Evropanů buddhismus znal a dokonce tvrdil: “Bráhmanismus a buddhismus učí nahlížet na sebe sama jako na prapodstatu, jako bráhma, jemuž je veškeré vznikání a zanikání cizí. Tato náboženství dokázala svým učením o znovuzrození zřejmě mnohem více než náboženské či filosofické směry.” Tyto myšlenky pak aplikoval i v eseji O smrti. Skon dokonce bagatelizuje a věří v reinkarnaci. Zároveň zatracuje všechna náboženství, kromě zmíněných východních směrů a tvrdí, že beztak všechna víra vznikla pouze z bázně ze smrti. Té se ale není třeba bát.

Do války s knihou o tom, že smrt nic neznamená

“Skutečně, jen omezenci malého ducha se zcela strachují o svůj život a smrti se hrozí jako úplného zániku. Těm, které příroda obdařila větším duchem, jsou takové obavy vzdálené.” I taková slova si mohli přečíst němečtí vojáci, když narukovali do bojů první světové války. Tenký spis mladíci fasovali před nástupem na frontu. Schopenhauerova slova měla vojákům psychicky pomáhat při krutých ztrátách kamarádů a při těžkých bojích. Bitvy na Sommě nebo u Verdunu si obě vyžádaly miliony obětí. Jak mohli mladíci chápat Schopenhauerův výklad, když se nacházeli uprostřed pekla a v bezprostředním ohrožení vlastního života?

Schopenhauerova esej měla přinést hlavně uklidnění. Smrt nic neznamená, smrt je pro jedince jen okamžik a pak nic, pouze nové narození, které s sebou neponese myšlenky předchozí života, neboť se reinkarnuje jen duše. Smrt nikdo živý nezažil, tak proč jí strašit, když nevíme, jaká vlastně je. Možná je to podobné jako usínání. Když spíme, také nevnímáme okolí. Smrti se bojí i vůle, která ovládá naše pudy, ale ve skutečnosti vůle přetrvá, to jen pomíjivý intelekt, který jako jediní tvorové na planetě máme, strachy působí na víru.

válka v zákopech
Smrti vstříc. Tohle heslo platilo v zákopech doslova. 1916.

Po smrti člověka zaniká tělo a s ním i intelekt. Nezaniká vědomí, jádro vlastního a unikátního já, které překlenuje všechny věky i katastrofy. Lidé se obávají, co bude po jejich smrti a přemýšlí, jak bude vypadat budoucí svět. Schopenhauer ale říká, že svět pro jedince zmizí, je pomíjivý a přetrvává pouze já, které si prostřednictvím vůle znovu vytváří vlastní svět – nový kolotoč vzniku, utrpení a zániku, ze kterého vede jen dočasná cesta skrze krásu umění, poezie, hudby a dalších ctnostných činností. Zároveň ještě dodává jednu pozitivní věc: ”Osoby, jež jsou s námi v úzkém spojení nebo kontaktu, zrodí se i příště společně s námi a budou k nám v podobném vztahu jako nyní.” Smrt je pouze okamžik, tak proč se jím zabývat.

Schopenhauerovy myšlenky o smrti se staly častým terčem kritiky, stejně tak jako rozdávání brožury mladíkům, kteří sotva opustili školní lavice, aniž by znali důvody válečného běsnění. Sám Schopenhauer světové války nezažil, ale jako znalec historie jistě věděl, jaké hrůzy dokáže způsobit válčení. Všechny tyto vřavy vypukly z neuspokojených tužeb jednoho nesmrtelného principu, oné vůle, která skrze nás tvoří a řídí svět. Odpočiňte si na chvilku a věnujte se umění nebo něčemu hezkému, jen tak se alespoň na okamžik vymaníte z jejích spárů.



Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 

Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz