Taddeo di Bartolo - Peklo / Volné dílo

Středověká hrůza z vampýrů vycházela z temných představ a zřejmě i ze setkání s těžce nemocnými

Příčiny obav středověkých lidí byly různé, avšak zásadní rozdíl v našem myšlení a v uvažování dávných předků spočívá v rozklíčování mnoha jevů, které nebyla středověká společnost schopna vysvětlit. Hluboce zakořeněná křesťanská víra jednoznačně považovala za jediného vládce světa samotného Krista, na opačné straně stál vládce temnot, ďábel. Ten byl zodpovědný za většinu strastí a strachů tehdejší doby i za přítomné duchy a monstra vynořující se jak v reálném světě, tak ve snech. Obavy vzbuzovali dokonce i vampýři.

Tma jako líheň monster

S přítomností ďábla byla spojována především tma. On, jako vládce temnot, ji ovládal a jedině víra bez hříchů mohla lidi ochránit před její pohlcující silou. Nešlo však o stejnou tmu, které jsme vystaveni dnes. Středověká tma byla jiná, temnější, hluboká a obzvláště v zimě skutečně dlouhá. Krajinu nezahaloval žádný světelný smog, města neozařovaly lampy ani jiné zdroje, které nám dnes téměř znemožnily pohled do skutečné noci.

Lidé věřili ve vampýry, monstra navracející se ze záhrobní říše. Tato stvoření ovládal ďábel s jediným cílem, kterým bylo záškodnictví. I proto byly považováni všichni, kteří se po nocích bez cíle potulovali, za hříšníky, které ovládl ďábel. Zločiny páchané v noci tak byly trestány daleko přísněji.

V existenci vampýrů byl přesvědčen i kronikář Neplach, který působil na dvoře Karla IV. Právě on zmiňuje několik napadení vampýrem u Kadaně v roce 1356. O osm let později prý byla odhalena žena, ve které vampýr přebýval. Když se její mrtvé tělo pokoušeli lidé spálit, údajně se dřevo nemohlo rozhořet, musel pomoci až zásah světců z nedalekého kostela. Tyto zápisky jen dokazují, že víra v monstra nebyla rozšířena jen mezi vesnickou společností a měšťany, ale i mezi vzdělanci.

Jak se zbavit vampýra?

Proti vampýrům se však dalo bojovat. Když nestačil čistý život bez hříchů, existovalo několik metod, jak monstrum poslat zpět do záhrobí. Nejběžnější metodou bylo zatížení mrtvého těla, ve kterém měl vampýr přebývat, kameny. Někdy se také mrtvola probodávala kůlem.

Obě varianty měly zamezit navrácení obludy do hmotné podoby. Mezi méně běžné posmrtné “úpravy” těla patřilo setnutí hlavy nebo spálení. Občas ale stačilo jen zacpání úst, aby vampýr nemohl opustit tělo touto cestou. Monstra se ale znovu vracela v tělech jiných, které vzal ďábel do svých spárů.

Vampýr se vzteklinou

Představa vampýrů, upírů nebo vlkodlaků může mít překvapivě zcela reálný základ, který v dnešní době dokáže věda bez váhání objasnit. Středověkou Evropu sužovalo nespočet epidemií a kromě morových ran nebo pravých neštovic se lidé museli potýkat i s několika vlnami vztekliny.

Tehdy nikdo nepředpokládal souvislost pokousání nebo zranění od vzteklých psů či divokých zvířat s onemocněním, které mnohdy přicházelo dlouhé měsíce po incidentu. Vir vztekliny napadá centrální nervovou soustavu člověka a vyvolává v něm mimo jiné záchvaty šílenosti, které končí smrtí. Tito lidé mohli být považováni zcela oprávněně za osoby posedlé ďáblem nebo právě za vampýry, a tak často končili na hranici, případně po smrti s kůlem v hrudi. Ať tak či onak, pomoci jim beztak nebylo.

droje: M. Nodl – Středověk v nás; WHO – Rabies

 

Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 



Sdílejte:
Přidat na Seznam.cz