Oddaní svaté Vilemíny věřili v ženskou analogii Krista. Inkvizice tvrdě zasáhla
Evropský středověk byl dobou vlády a prvenství ortodoxního křesťanství. Aby to tak zůstalo, řešila inkvizice celou řadu nově vznikajících hnutí náboženského charakteru, která znamenala potencionální hrozbu. Ne vždy byli odsouzení úkladní stratégové a náboženští buřiči. Mnohdy šlo jen o prosté duše, jejichž naivita však měla stejné důsledky jako hanobení církve. Stoupenci Vilemíny byli trochu od obojího.
Jednou kacíř, navždy kacíř?
Inkvizice zřídkakdy zapomínala. Dostal-li se tak někdo do jejího hledáčku, měl velkou pravděpodobnost, že jeho skutky budou nadále sledovány. Recidiva, tedy návrat k hříšnému jednání, pak nezůstala bez potrestání.
K tomu došlo i na konci 13. století v italském Miláně. Inkvizitoři se rozhodli prošetřit již dříve stíhanou skupinu, která se své hereze kdysi zřekla a nadále odpřisáhla věrnost církvi. Ale nestalo se, v roce 1300 tak započal proces s věrnými svaté Vilemíny, kteří nejen že se svých proticírkevních postojů nepustili, dokonce své názory ještě radikalizovali.
Vilemína původem z Čech?
I přesto, že neexistuje žádný věrohodný pramen, který by ji jednoznačně identifikoval, mnohé teorie ji mají za ženu původem z českých zemí. Tyto předpoklady mají Vilemínu za světici z královského rodu Přemyslovců. Byla by tak možná dcerou Přemysla Otakara I. a Konstancie Uherské, a tedy sestrou naší Anežky České.
To ale naznačují jen záznamy z inkvizičního procesu, tedy výpovědi jejích stoupenců, kteří ji nejistě uvádějí jako vyvolenou královské krve.
Světice pasovaná na Ducha svatého
Za života měla být příkladnou věřící, oddanou Bohu. Měla být laskavá, obětavá a skromná. Pomoc, radu i dobré slovo u ní našel každý, kdo ji vyhledal. Nejpravděpodobnější odhady ale naznačují, že kult své osoby odmítala, necítila se být vyvolenou ani nadpozemsky výjimečnou.
Za rozšířením zvěstí o její božskosti stáli až do té doby laik Ondřej Saramita a humiliátka Manfréda da Pirovano, kteří po její smrti začali hlásat mnohé. Měla tak být vtělením Ducha svatého, umět křísit mrtvé a na vlastním těle pocítit Ježíšova stigmata. Na zemi prý přišla dokončit úkol právě samotného Krista, jehož ženským protipólem měla být. Po své smrti údajně vstala z mrtvých a vstoupila na nebesa. Někteří uvěřili, jiní v posvátnost její osoby alespoň doufali. Ti, kteří ji znali ještě za života, však byli skeptičtí. I přesto vzniklo hnutí, které její posvátnost dále šířilo. A podobně jako jiné kulty své doby šlo ještě dále, ve své nejkontroverznější podobě odmítalo církevní zákony, hlásalo změnu evangelií i sesazení samotného papeže. Ondřej a Manfréda se pak měli stát novými apoštoly, skrze něž by duch Vilemíny promlouval a šířil její božskost.
Verdikt? Smrt, ale i svoboda
Inkviziční proces vyslechl řadu osob, někteří zapírali, jiní se ke svému přesvědčení hrdě hlásili. Právo útrpné nakonec rozvázalo jazyk i těm nejzarputilejším. Konečný ortel? Ondřej a Manfréda, hlavní osoby hnutí a iniciátoři Vilemínina zbožštění, skončili na hranici. Za recidivu byla zřejmě upálena ještě jedna blíže neznámá věřící. Dvanáct osob muselo na svém oděvu nosit látkové kříže jako symbol jejich hříchu. Tři svědky, kteří přišli vypovídat ze své vlastní vůle, soud propustil. Ostatky světice Vilemíny byly vyňaty z hrobu a protestně spáleny.
I přes pochopitelný boj dobové hierarchie je třeba zdůraznit, že Vilemínini příznivci nepředstavovali přímou hrozbu církve, jednalo se o nevelké hnutí. Jenže jejich názory byly s církevními dogmaty v mnohém neslučitelné a pro inkvizici nepřípustné. A to i přesto, že se mnozí prostí následníci tohoto kultu nadále považovali za katolíky.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).