Dřevěný límec se nosil hlavně v Číně. Na parádu však nesloužil, byl trestem i výsměchem
Cangue, jak se tento čínský vynález oficiálně nazýval, sloužil jako trest veřejné hanby a opovržení. Spíše než zpytováním svědomí býval ale jeho nositel zplna zaměstnán snahou nezlomit si při pohybu vaz.
Jednoduše účinný kus dřeva
Tomuto zařízení se říkalo rovněž fan hao či tcha a až do počátku 20. století bylo užíváno především ve východních částech Asie. Název cangue, mající svůj původní základ v portugalštině, bychom volně přeložili jako jho (nebo též jařmo). To byl kdysi běžný zemědělský nástroj, který byl upevněn tažnému zvířeti na hlavu. Díky tomuto postroji byl tažen především pluh, který oral zemědělskou půdu.
Cangue na místo toho nesloužilo k práci, ale jako trest pro lehčí protizákonné delikty. Krk odsouzeného byl zasazen do masivní dřevěné desky, jejíž dvě části k sobě byly připevněny panty. Hlava tak zůstala de facto oddělena od těla. Toto břímě musel trestanec nosit na veřejnosti a upozorňovat tak na svůj prohřešek. Cangue mohlo být doplněno třeba o řetěz, díky kterému šlo odsouzeného přímo táhnout ulicemi k veřejnému lynčování nebo naopak upoutat na jednom místě. Stejně jako u jiných mučicích nástrojů, existovalo samozřejmě několik sobě podobných verzí, a tak jednou byly ruce trestance připoutány ze stran dřeva, jindy nikoliv, apod.
Konstrukce také někdy bývala více propracovaná coby varianta pouze na sezení či na stání tak, že volný pohyb nebyl možný. Tato nástavba už však vyžadovala víc než jen jeden plát dřeva.
Zlomit si vaz či umřít hlady? I tak to končívalo
Jak už to u těchto na první pohled mírnějších trestů bývá, zdání klame. Obecně záleželo na váze a velikosti cangue, to se odvíjelo od míry prohřešku. V extrémních případech byl nebožák nehybný i přesto, že nosil základní variantu nástroje a to proto, že dřevěný límec byl tak rozměrný, že nebylo možné zvednout se, natož vzpřímeně jít. Lidská kostra zkrátka nebyla schopna udržet tak silnou konstrukci. Kdo se přesto pokusil překonat limity vlastního těla, mohl snadno skončit se zlomeným vazem, zraněním samozřejmě smrtelným.
To ale nebyl jediný kámen úrazu tohoto zařízení. Límec často neumožňoval jíst ani pít, jednoduše proto, že si odsouzený rukama nedosáhl do úst. Kombinace několikadenního nošení límce a nepřívětivého okolí, které nebožáka odmítlo nasytit, tak byla opět smrtelná.
Ani tím to nekončí, nošení tohoto nástroje mělo svá úskalí spojená i s osobní hygienou či oblékáním. To jsou však problémy druhořadé, které bývaly kdysi dávno nepříliš důležité.
Sólo, v páru nebo raději ve skupině?
Cangue byl nástroj, který mohlo společně sdílet hned několik hříšníků. Často se objevují cangue dvojité, nebývala však výjimkou ani konstrukce pro více hlav.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).