Den památky obětí komunistického režimu jako vzpomínka na dobu útlaku. Ne však pro všechny

27. červen je v kalendáři označen jako Den památky obětí komunistického režimu. Připomínáme si tak strasti minulého politického systému. Je přes všechny dezinformační manipulace a útlak oné doby možné vzpomínat na komunismus dobře?

Co člověk, to názor

I po tolika letech se jedná o téma ožehavé. Zatímco jedni vynášejí na povrch vražedné soudní procesy, z nichž jako příklad může posloužit smrt Milady Horákové a dalších s ní odsouzených, či lži a manipulace režimu, jiní dodnes vzpomínají, že pokud se člověk nevymykal, měl práci, peníze i byt. Pravdu mají oba soudy. Protože čím byl komunismus pověstný, bylo neustálé „ale“. Pár příkladů jako důkaz.

Vyvlastňování osobního vlastnictví. Vše má patřit všem, neboť jsme si všichni rovni

Přitažlivou se zdála původní myšlenka společenské rovnosti. Skrze společnou práci ke společným úspěchům. A dle hesla „co je moje, to je tvoje“ mělo do tohoto vzorce zapadnout i vyvlastňování majetku pro veřejné účely. Stavba bytových domů, obchodů, fabrik, společný prostor pro všechny. Odmítnutí podřídit se jako by nebylo.

panelák
Za socialismu vznikala monstrózní sídliště.

Svoboda slova? V žádném případě

Spokojení lidé ve spokojeném státě, povinná nálepka všech. A někteří tomu i věřili. Nebo se snad báli udavačství druhých?

Potají se šeptalo ledacos, na veřejnosti však musel být každý spořádaným soudruhem. Média se věnovala úspěchům a rozvoji společného cíle, pětiletky plánovaly zvyšování ekonomické prosperity. Toto byla veřejná témata, kritika režimu byla nebezpečnou záležitostí a magnetem na StB.

Stranické oslavy? Nutnost

Krásným příkladem je svátek práce. Nádherné průvody až oči přecházely, oslavy, které slučovaly národ ve své společné snaze.

Nutno ale podotknout, že šlo o povinně dobrovolnou akci. Kdo by se nezúčastnil, na toho by si každý ukazoval. Co víc, byl by podezřívaným z podrývání strany. Stal by se černou ovcí. A to bylo nebezpečné, neboť za zradu, i tu domnělou, byl kriminál.

prvomájový průvod
Prvomájový průvod v 70. letech. Autor: Slavoj Betka [CC BY-SA 4.0]

Kdo chce pracovat, práci najde

Nestávalo se zas tak často, že člověk skončil školu a několik měsíců hledal práci, jak to vídáme dnes. Dle vzoru „práce šlechtí“ dříve kdo měl zájem o práci, většinově ji dostal. Ale zas až tak růžové to nebylo. Ne vždy to byla práce odpovídající vzdělání nebo požadavkům kandidáta. Odmítnout a žít delší dobu na volné noze? Na to se nesmělo ani pomyslet, neboť ve vzduchu opět viselo riziko vězení.

Strana se postará

Střední škola, někdy pak vysoká, následuje dobrá práce i byt. Takto idylicky to vypadalo. Mělo to jen malou podmínku, stranický průkaz. Šlo to i bez něho, jen ne tak hladce. Ale zase, pokud se člověk nedostal do hledáčku za to, že je nějakým způsobem proti režimu, pak výhody opravdu bývaly. Ne ale vždy, i tehdy byla “tlačenka”, nerovnost nabídky a poptávky.

Navíc stačilo se čímkoli znelíbit, nevhodná poznámka, málo nadšení i pomluva a bylo po vzdělání i kariéře. A to třeba i pro členy rodiny. Strana se i v tomto případě skutečně postarala. Dostat se na černou listinu režimu nebylo zas až tak těžké.

Protest proti měnové refromě 1953
Ne každý byl zticha. Protest proti měnové reformě v Plzni v roce 1953.

Proč tohle někomu stačilo a jinému chyběla svoboda a vlastní názor?

Nabízí se odpověď vcelku jednoduchá. Protože každý z nás preferuje jiné hodnoty. A tak jedněm stačilo to, že pokud se moc neptali a nezajímali, žili si docela dobře. Životem se jim stala práce a rodina. Režim nijak nezkoumali, prostě jej brali jako pevný a neměnný řád.

No a pak byli ti, kteří se ptali a kteří se zajímali. Chtěli se prosadit, tvořit, vymýšlet, být osobití. A zároveň přemýšleli a docházeli k tomu, že ne vše, co je jim předkládáno, je absolutní pravda. Za hledání pravé pravdy pak častokrát tvrdě platili. A právě pro tyto lidi je 27. červen svátkem zadostiučinění.