Děsivá legenda z velhartického hřbitova se údajně stala předlohou K. J. Erbenovi

Karel Jaromír Erben byl vášnivým sběratelem básní, písní a lidových povídek. Součástí jeho životního díla Kytice z pověstí národních, které známe pod zkráceným názvem Kytice, je i balada, která byla pravděpodobně inspirována událostmi ze západočeské Šumavy. Velhartický hřbitov je údajně děsivým místem s negativní energií.

Na bývalém pohřebišti by se stavět nemělo

Velhartice se nachází na okraji Šumavy, poblíž města Klatovy. Místní kostel je zasvěcený Máří Magdaleně. Pochází z roku 1373. Údajně stojí na pohřebišti, používaném v dobách Velké Moravy. Kolem kostela vznikl hřbitov nový. Na jeho území se ale začala odehrávat jedna tragická událost za druhou. Stalo se z něj obávané místo. Neúcta ke kostem mrtvých z dob Velké Moravy tak možná vyvolala smrtící pomstu.

Záhadologové nabízejí další možné vysvětlení toho, proč se na místním hřbitově mnoho lidí cítí špatně, zažívá intenzivní strach, nevysvětlitelnou úzkost, má pocit, že je někdo sleduje. Bohužel mnozí uvádějí, že je děsy provázely i po opuštění tohoto místa. Oním vysvětlením jsou satanské mše a rituály, které se tu údajně konaly. Ty mohly uvolnit cosi, co svojí nepředstavitelnou zlobou ovládlo hřbitov a co do dnešních dní rozsévá zlo a utrpení.

Jeden takový obřad zde měl spáchat i láskou zhrzený mladík. Jeho vyvolená ve válce ztratila svého milého. Srdce novému nápadníkovi ale neotevřela. Stále jej odmítala a trápila se ztrátou své lásky. Zamilovaný mladík neunesl prohru nad mrtvým, jeho srdce zčernalo zlobou a mysl se zatemnila. Z lásky se stala nenávist. A ta přivolala touhu po pomstě. Na velhartickém hřbitově tak mladík jedné temné noci vyvolal duši mrtvého vojáka, aby si svoji věrnou dívku odnesl. A tak se také stalo.

Pokračování by bylo jen přeříkáváním Erbenovy balady Svatební košile. Nakonec zvítězilo dobro nad zlem a zdravý rozum a život nad slepou láskou a smrtí. Kdy přesně k této děsivé události mělo dojít, není známo. Zřejmě se ale jedná o velmi starou legendu. Erben ji však zasadil do doby jemu bližší.

Upálení nevinných

Tím ale prokletí hřbitova neskončilo. Traduje se, že na místě dnešního zděného kostela stál původně kostel dřevěný. Když byla místní osada napadena lupiči, nebozí vesničané se v něm skryli před ozbrojenými nájezdníky. Těm majetek nebožáků nestačil, ve své krutosti duše, a možná i pod vlivem temných sil hřbitova, kostel zapálili i s lidmi. Umírali v nepředstavitelných bolestech.

Tajemná tvář na štítu kostela

Do jaké míry jsou místní pověsti pravdivé, a zlé síly skutečné, lze těžko odhadovat. Faktem ale je, že dost zvláštní věc souvisí s místním kostelem. Na jeho štítu je patrná ženská tvář. A žádné překrytí omítky nepomůže, tvář z ní opět vystoupí.

Komu tajemná tvář patří, není jasné. Místní mají několik verzí. Buď se jedná o dívku z Erbenovy povídky, nebo o hradní paní, která ve Velharticích zemřela při porodu. Velkou podobnost však nalézají ve tváři mladé dívky, která nedaleko hřbitova zemřela při autonehodě.

Hřbitovu se nevyhnula ani druhá světová válka

Další z legend hovoří o tom, že zde byli pohřbeni sudetští Němci, kteří se stali oběťmi davové hysterie po skončení války. Místními byli lynčování, zabiti a nakonec pohřbeni do hromadného hrobu.

Zda k tomuto skutečně došlo, si s sebou pamětníci vzali na onen svět. Jisté ale je, že se válka hřbitovu přiblížila ještě jednou. Za jeho zdí vede zkratka. Po té na sklonku války přešel pochod smrti, který mířil z Osvětimi, přes Bavorsko až do Čech. V nedalekém Rejštejně jedenáct ze zajatkyň zemřelo vyčerpáním, hladem i krutým zacházením. Nebo snad i zde zapůsobilo zlo nasáklé i ve zdech hřbitova?

Pravda nebo hromadná sugesce?

Na to si musí názor udělat každý sám. Objevují se děsivá svědectví, stejně jako výpovědi velhartických obyvatel, kteří hovoří jen o senzacechtivosti, jako počátku temných legend a děsivých sil. Další z pověr říká, že zlé síly působí jen na cizí. Ty, kteří na hřbitov přijdou uctít památku své blízké osoby zde pohřbené, nechají na pokoji.