Foto: Volné dílo, Wikimedia

Jidášova kolébka. Mučicí nástroj se sarkastickým pojmenováním

Mučení, to je zlovůle doprovázející lidstvo po celou jeho existenci. Jako drsné období, plné nechutných lidských výtvorů směřovaných proti svobodě jiných, bývá označován temný středověk. Ale ani osvícenský věk rozumu nezabránil ostudnému hanobení lidských bytostí. Tzv. Jidášova kolébka se užívala dokonce i v moderní době.

Jidáš, symbol zrady

Jidáš Iškariotský je postava všeobecně vnímaná jako symbol zrady a nebetyčné podlosti. V celém světě není mnoho těch, kteří by své dítko dle něj pojmenovali a připravili mu tak budoucnost plnou excesů od posměváčků.

Kdo po této dějinami zavržené osobě naopak pojmenován byl, a to zcela účelně, je mučicí nástroj zvaný Jidášova kolébka (jinak též Jidášova stolice, někdy také obecně, vzhledem k původní nevraživosti křesťanské obce vůči Židům, uváděno zkrátka jen Židovská kolébka).

Během estrapády měl odsouzený v lepším případě jen vykloubená ramena a zpřetrhané vazy

Dechberoucí brutalita

Tento nástroj byl vlastně jakousi nástavbou trestné kozy. Představoval čtyři dřevěné podstavce, na nichž byl pevně přidělán kovový jehlan s ostrou špicí. Princip funkčnosti zařízení byl, stejně jako u jiných dnešní době zrůdných aktů, více než primitivní.

Obviněný byl spoután a lany, fungujícími na principu kladky, byl vytažen nad konstrukci. Poté byl spouštěn dolů tak, aby tělo na jehlan nasedlo. Muži bývali podrobováni análnímu utrpení, ženy povětšinou skrze své pohlavní orgány. Už jen vlastní váha těla způsobila nepředstavitelné bolesti. Oběť chvíli zkoušela vzdorovat tělními svěrači, to však záhy vzdala a jehlan pronikal stále hlouběji, čímž tělní otvor roztahoval do délky i do šířky. Tento děsuplný úkon postupně ničil šlachy, nervy a své oběti způsoboval bolest i ponížení v jednom. Před výkonem mučení byl totiž dotyčný svlečen, aby byly jeho údy obnaženy a bylo snazší trefit přesné místo vstupu.

Kdyby utrpení nestačilo

Jakkoliv je byť jen představa realizace tohoto trestu šílená, ani tím to někdy nekončilo. Pokud měli mučitelé pocit, že je třeba „výslech“ (či někdy trest) okořenit, pak přistoupili k další obludné variaci. Dotyčnému buď svázali nohy lany a následně začali tělo násilím tahat níže tak, aby hrot pronikal ještě hlouběji, někdy místo vlastní námahy pověsili na jeho chodidla těžká závaží, která odvedla práci za ně. Netřeba zmiňovat, jak zvráceně to celé muselo působit.

Šílená metoda mučení. Inkvizitoři dostávali pomocí kapání vody přiznání i z nevinného

Ale ani to fantaziím trýznitelů nestačilo. Oběť mohli pro zvýšení utrpení otáčet, kývat s ní, apod.

Světová se naštěstí nestala

A to přitom zcela původně mělo jít jen o mírný kárný trest. Vynálezce, boloňský soudce Ippolito Marsili, představil tento nástroj jako zařízení odpírající mučenému „pouze“ spánek, a to tím, že tělo bude lehce nasazeno na hrot tak, aby oběť musela své svaly držen zatnuté. Ale k hrůzostrašnému napichování původně docházet nemělo.

Ať v jedné či ve druhé variantě, tento mučicí nástroj se příliš neujal. Úřady jej povětšinou odmítaly, své využití tak našel hlavně na šlechtických dvorech, coby zastrašující prostředek neposlušných poddaných. Ve své téměř nezměněné podobě, byť leckdy pod jiným pojmenováním, existoval celá staletí a existuje dodnes. Záznamy z naší doby hovoří třeba o Latinské Americe. Nutno ale zopakovat, že jeho užití bývalo zaměřeno z drtivé části na neoficiální praktiky.

Galerie:

Zdroj: M. P. Donnelly, D. Diehl: Nejkrutější metody mučení v dějinách

 

Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
 



Sdílejte:

Přidat na Seznam.cz