Zdroj: Volné dílo

Krvavá divoká honba děsila i v okolí Merklína na jižním Plzeňsku

Vyprávění o divoké honbě má své kořeny v dávné germánské historii a v minulosti se v bezpočtu pouze lokálně přizpůsobených verzích rozšířilo i mimo germánské prostředí. O jízdě temných lovců se povídalo i v českém prostředí, převážně na západě. Nejvíce vyniká příběh, který se měl stát v Merklíně na Přešticku.

Proč se bojíme jevů, které známe

Dlouhé zimní večery strávilo v minulosti mnoho lidí povídáním. Vznikaly povídačky a příběhy, které měly často reálný základ, ale jejich časté převypravování, kdy se do děje vkládaly stále nové a nové detaily, linii příběhu naprosto přeformulovaly. Takto zcela jistě vzniklo mnoho pohádek a pověstí. Jednou z nich může být i pomalu zapomenutá divoká jízda. Ta staví na dvou zcela základních jevech – větru a noci.

Silný zimní vítr, který se prohání hlubokými lesy a naklání staré stromy, vyvolával v lidech obavu. Vítr je sám o sobě neviditelný, noc nikomu na jistotě nepřidá a fantazie může pracovat na plné obrátky. A tak se o větrné noci mezi staletými borovicemi prohání skupina přízračných nebo mrtvých lovců z pekla s divokými psi a hledá další členy. Někde se tento fenomén má vyskytovat na Dušičky, jinde na Vánoce, ale  často na datu vůbec nezáleží. Divoká jízda přichází vždy, když v noci silně fouká.

Mrtvý pytlák a neoblomný myslivec

V Merklíně se měl s divokou jízdou setkat nejprve pytlák a poté i místní hajný. Jak už tomu v povídačkách bývá, pytlák jako zosobnění zla na setkání tvrdě doplatil. Myslivec však zkoušku ustál.

Jistý pytlák se měl jedné prosincové noci vydat za úplňku do lesa nedaleko Merklína, aby ulovil zajíce. Lov ale nedopadl podle jeho představ a pytlák se během větrné noci stal sám kořistí. Místní jej ráno našli na polní cestě tak pobitého, že ani nemohl mluvit. Muž ještě téhož večera zemřel.

Místní hajný od této události nevcházel do lesa po setmění. Jednoho večera ale silně foukalo, a tak se myslivec rozhodl otevřít okno a podívat se na škody, které vítr v lese způsobil. Viděl, jak se stromy ošklivě ohýbají a také jakýsi prašný mrak valící se lesem. Z dálky slyšel troubení rohů, štěkot psů a volání lovců. Hajný začal z okna hlasitě volat, ale nic se nedělo, tak zavřel okno a zalezl do postele. Najednou se ale ozvalo ťukání na okno, hajný jej otevřel a uviděl muže, který v ruce držel zajíce. Muž mu kořist začal vnucovat s tím, že voláním z okna pomohl lovcům štvát zvěř. Hajný ale rychle okno zabouchl a přes sklo muži naznačoval, že nic nechce. Tajemný lovec se v tu chvíli začal hlasitě smát, zajíce roztrhl vlastníma rukama vedví a na hajného křikl: „Pro tebe dobře, žes zajíce odmítl, jinak by tebe potkalo to, co se právě stalo jemu!” Poté muž odešel.

Fenomén divoké honby je dnes již téměř neznámý, ale v minulosti patřil vůbec k nejděsivějším báchorkám, které mezi lidmi kolovaly. Strach z temných lovců měli i jinak racionálně uvažující lidé, včetně hajných. Kdo se chtěl lovcům vyhnout, musel při větrné noci ulehnout na zem a vichřici přečkat. Pokud se však dotyčný nechal lovci přesvědčit a kořist přijal, volného místa na merklínském hřbitově bylo dost.

Galerie:

V okolí Merklína je mnoho lesů
Zdroje: Jitka Lenková – Tajemná místa Česka; J. V. Grohmann – Pověsti z Čech
Fotky: Petr Kutka, Plzenoviny.cz


Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 

Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz