Mor jako trest Boží i dílo ďábla. Největší evropská morová epidemie udeřila před zhruba 670 lety
Středověké lékařství bylo omezeno na bylinky, babské povídačky a pochybné praktiky, které často spíš škodily, než byly ku prospěchu. A tak když udeřil mor, byli lidé bezradní. Neznali jeho příčinu a uvěřili, že je stihl hněv Boží, či že podlehli zlovůli samotného satana.
Systém lékařské pomoci na nule
Raně středověké lékařství jako by neexistovalo. Pro obyčejné prosté lidi po dlouhou dobu nefungovala žádná lékařská zařízení. Léčba tak probíhala doma většinou za pomoci přivolané báby kořenářky a naordinovaných bylinek. To pomohlo jen někdy. Jelikož se však věřilo, že uzdravení je v rukou Božích, měla především modlitba nejvyšší prioritu. Kouzelná moc pak byla přisuzována věcem spojeným s popravou, jako například oprátka.
Pouze v případě výskytu epidemie byla zřizována „leproseria“ pro malomocné, jež připomínala spíše žalář, než místo pomoci. Následně se rozvíjející „špitály“ spadaly pod řehole při klášterech. V Praze byl první špitál založen při farnosti u Panny Marie před Týnem. Jeho vznik je odhadován až v rozmezí 12. – 13. století.
Do té doby si na doktora hrál, kdo uznal za vhodné. A tak například kat, znalý lidského těla, léčil zlomené údy. Lázeňští lazebníci nazývaní „řiťomyjci“ zase zajišťovali chirurgické zákroky, holiči mohli trhat zuby apod.
Prevence a léčba moru? Hlavně se nekoupat
Dnešní lékařství ví, že jedinou účinnou metodou léčby by bylo podání antibiotik, která však středověk neznal. Trvalo dlouho, než lidem došlo, že mor jaksi vábí nepořádek. Až roku 1380 byl například vydán zákaz vyhazování odpadků na ulici a vylévání exkrementů do městských stok. Přesto však nejen lékaři přicházeli s netradičními preventivními a léčebnými metodami. Pařížská lékařská univerzita hlásala, že mytí škodí zdraví a lidé by jej tak měli omezit na nutné minimum. Naopak cudnost a střídmost ochrání nejen ducha, ale i tělo.
Z důvodu pokání a vyvolání Božího soucitu se tak lidé za své hříchy nejen káli, ale i sebepoškozovali. Velmi častým bylo bičování. Nezůstalo jen u jedinců. Zemí procházeli tzv. „flagelanti“, asketové, kteří se bičovali za spásu lidstva.
Nemocným morem byla ordinována například rtuť, v jejíž léčebné účinky se dlouho věřilo. Samozřejmě, že nepomohla. Svoji úlohu sehrál i oheň, který byl po tisíce let symbolem očištění. V hromadných hrobech byla pálena mrtvá těla, hořely i domy označené červeným křížem. Ten znamenal, že v něm byl, nebo je, malomocný. V Miláně například izolovali všechny obyvatele postižených domů, okna a dveře zazdili. Obětovali jedny, nemocné i zdravé, pro záchranu druhých. Izolaci uplatňovali v Itálii i na přijíždějící lodě. Ty musely čekat 40 dnů, než jim bylo dovoleno vylodit se. Italové toto nazývali „quarantine“, odtud nám známý termín „karanténa“.
Lidé, plní strachu, přestávali se postupně shromažďovat, jeden se bál druhého. Roku 1562 byl přímo vydán „morový řád“, který v době moru omezoval pohyb a shromažďování osob, stejně jako kladl důraz na čistotu. Ať už byla přijatá opatření ku prospěchu či nikoliv, nic ale většinově nepomohlo a mor se vracel. Lékaři, v děsivé masce se zobákem, byli bezradní. Bylinky, v masce z důvodu ochrany umístěné, velmi často neochránily ani je.
Černá smrt byla nejkrvelačnější ve 14. století
Neví se přesně, odkud se nemoc vzala. Je možné, že ji s sebou do Evropy přivezli obchodníci během svých cest po zemích Orientu. Jakkoli nemoc mizela a znovu se vracela až minimálně do 18. století, nejvíce životů si vzala v rozmezí let 1347 – 1351. Odhaduje se, že nemoci padla za oběť čtvrtina obyvatel Evropy.
Projevy nemoci postižené doháněly k touze po smrti
Vlastní pud sebezáchovy mizel pod tíhou utrpení, kterou nemocný zažíval. Mor se vyskytoval ve dvou podobách. Původní dýmějová podoba se objevila po kousnutí blechou morovou, která se hojně vyskytovala u krys přemnožených z všudypřítomného nepořádku a špíny. Dále se přenášela na domácí zvířata. Druhou variantou byl mor plicní. Byla to jakási další fáze, bakterie se dostaly do plic. Postižený neustále vykašlával otravující bakterie, které se na ostatní přenášely děsivou rychlostí. Tato plicní podoba moru byla nakažlivá téměř ve stech procentech, připomínala těžký zápal plic.
U dýmějového moru nastoupily silné horečky a zvětšily se mízní uzliny. Ty začaly hnisat. A přišly boláky. Přidaly se silné průjmy a zvracení. Krev nesla onen zárodek smrti po celém těle. Objevily se krevní podlitiny a vyrážky. Nemoci kůže způsobily narušení těla, stával se z něj nateklý a zanícený vřed. Hrozila otrava krve. Bolest pukajících tkání byla tak velká, že touha po životě slábla. Život vyprchal záhy, nemocný skonal do několika dnů až týdnů.
A opět za vše můžou Židé
K smrti vyděšení obyvatelé začali postupně hledat konkrétní viníky. Všimli si, že židovským ghettům se mor vyhýbal. A bylo jasno, otravují studny a zdi pomazávají infikovanou látkou. Skutečnost byla jiná. Jelikož je křesťanská společnost vyčlenila a izolovala, ochránila je tak, byť nechtěně, před zhoubnou nákazou.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).