Smrt ve jménu Boha. Inkvizice si Bibli vysvětlila po svém. S torturou a trestem smrti však nepřišla jako první

Mohutné hranice, rudé plameny a křičící oběti. I toto byla inkvizice. Přesto je však obecný názor na tento církevní orgán až příliš kritický. Inkvizice byla především úřadem své doby, tak jako úřady jiné.


Stručně k vývoji inkvizice

Dnešní představa o inkvizičních tribunálech, které od počátku organizovaně odsuzují bezvěrce, je mylná. Inkvizice se vyvíjela celá staletí a její moc, horlivost a organizovanost přímo souvisela se sílící mocí křesťanské církve ve společnosti.

Křesťanství bylo ve svých počátcích v Římské říši zakázáno, víra v křesťanského Boha stála mnoho životů. To se změnilo roku 325 n. l., kdy jej Konstantin I. Veliký přijal jako oficiální římské náboženství. Traduje se, že tak učinil poté, co měl před vítěznou bitvou vidění kříže na nebi a uslyšel hlas, který mu řekl, že ve jménu kříže zvítězí. A křesťanství mohlo začít vystrkovat drápky.

Až do 13. století bezvěrce, kterými byli ti, kteří nepřijali křesťanství, stíhala inkvizice biskupská. V této době se nejednalo o organizovanou instituci, která by odsuzovala po desítkách. Výkon inkvizitorské činnosti byl v rukou jednotlivých biskupů, kteří na svých diecézích příležitostně řešili heretické chování (heretik znamená kacíř, bludař).

Právě proto, že biskupové nebyli dostatečně horliví, byla ustanovena inkvizice papežská, jejíž pozůstatky spadají až do 19. století. Zde již můžeme hovořit o institucializované organizaci. V této době kacíře vyšetřovali především příslušníci řádu dominikánů. Tento výběr nebyl náhodný, neboť právě dominikáni byli známí svojí výřečností a obratnými slovními kličkami. Jediné odvolání proti jejich rozsudkům bylo možné u papeže. Takže bylo prakticky nemožné.

upálení

Proč milosrdné křesťanství posílalo na smrt

Jeví se to jako paradox. Křesťanství, které dříve samo zažilo děsivé pronásledování a které hlásá milost a lásku, rozpoutalo vlnu netolerance a násilí. Odpověď nestojí v oblasti teologie, odpověď je čistě pragmatická. Křesťanství totiž usedlo na vrchol společnosti, mohlo diktovat, ovládat, patřilo mu výsadní prvenství. Proto pronásledovalo a tvrdě trestalo všechny ostatní náboženské spolky, které by se mohly stát jeho konkurencí a snad jej v budoucnu i svrhnout. Především proto lpělo na své jediné zjevené pravdě, o které nemělo být pochybováno.

Tento pragmatismus musel být ale veřejnosti prezentován coby plnění nařízení Božích. Oporu si tak dominikáni našli především v Bibli. Na základě dvou Ježíšových údajných výroků odůvodňovali své skutky. Dvou jimi překroucených výroků z Nového zákona, knihy plné lásky, odpuštění a milosrdenství.

Inkviziční proces v rukou církve, smrt z rozhodnutí státu

Inkviziční proces mohl být zahájen na základě žaloby, udání nebo vyhledání. Inkvizitoři nejprve provedli předběžné vyšetření situace a poté přistoupili k výslechu obžalovaného. A došlo na torturu (užití mučení během výslechu). Vyjít z tohoto procesu bez viny bylo více než nepravděpodobné, protože inkvizice si už důvod, důkazy i svědky našla.

Je třeba mít na paměti, že tortura byla běžně užívanou i u světských soudů. Byla brána za legální způsob výslechu. Inkvizice v tomto ohledu nepřišla s ničím novým. Rovněž trest smrti byl běžně užívaným.

Od toho se inkvizice oprostila. Po odsouzení hříšníka předala státní moci s prosbou o adekvátní trest. Ten však již dávno zpečetila, neboť těžký kacíř přeci nemohl zůstat naživu.

Nepadaly ale jen tresty smrti, ty stihly především nejtěžší kacíře. Za lehčí formy kacířství bylo udělováno veřejné kání se, odsouzený tak musel například na šatech nosit velký žlutý kříž. Častou byla konfiskace majetku nebo žalář. Dalším možným trestem bylo vyobcování z církve. Tyto formy trestu udělovala inkvizice samotná.

verona

Církevní inkvizice čarodějnice nepálila

Pojem inkvizice velmi často vyvolává paralelu s hony na čarodějnice, ke kterým hojně docházelo především v době novověku. Tak to ale není. Inkvizice, coby původní církevní orgán, stíhala především osoby jiného náboženského vyznání, později všechny novátorské myšlenky. Za své pokrokové názory tak byl například upálen Giordano Bruno.

Co se čarodějnictví týče, to křesťanství řešilo minimálně. Domnělé létání, noční sabaty plné čar a kouzel, proměny v černé kočky nebo reje plné čertů v čele se satanem přisuzovalo bujné fantazii prostých lidí a především užívání omamných látek, pod jejichž vlivem docházelo k halucinacím.

Ony mohutné čarodějnické procesy byly vedeny až následnou světskou inkvizicí, pod vedením světských právníků, zdatných demagogů a manipulátorů. Přejali metody původní inkvizice církevní, které dovedli do obludných rozměrů. Zde ale nešlo o udržení prvenství, zde v popředí stála lidská nenávist, touha po pomstě a především pak po majetku.

Známým příkladem z našeho území mohou být šumperské procesy, které probíhaly pod vedením Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu.