Vdavekchtivá Káča ani čertem nepohrdla. Odnesl si ji do pekla nedaleko západočeských Lužan

Zelená Hora, ležící mezi západočeskými obcemi Lužany a Nezdice, je mezi místními obyvateli nazývána Lužanská, neboť patřila k lužanskému panství. Její vrcholek je dnes zarostlý bujnou vegetací. Na místo, známé jako „Taneček“, zavítají jen turisté. Kdysi dávno zde ale měla stát hospoda, kterou místní hojně navštěvovali. A děly se tam pěkné čertoviny.


Jak se Káča vdávat chtěla a čerta si přivolala

Místní pověra, časově těžko postihnutelná, hovoří o tom, že hospoda na zelenohorském vrchu byla centrem zábavy obyvatel okolních obcí. Konaly se tu veselé pitky, slavily se zde významné události, častými byly také tancovačky.

O jedné neděli se opět konala veselice. Kapela byla připravena hrát a místní mladí chtěli tančit celý večer i celou noc, až dokud neprošoupou střevíce. A jako vždy, i tentokrát v koutě stála stará panna Káča. Holka jako lusk to zrovna nebyla. Ošklivější byla snad jen její zlá, nepřejícná a hádavá povaha. Místní děvčata se jí smála, chlapci o ni ani okem nezavadili.

Stejně jako jiné dívky, i Káča toužila protančit celou noc se svým vyvoleným, který si ji jisto jistě brzy vezme za ženu. Jenže o Káču nikdo nestál. Ve své zlosti a nenaplněné touze si pomyslila, že by snad i s čertem šla do tanečního kola. A co se nestalo, do dveří vstoupil fešný myslivec. Místní si jej prohlíželi, šeptali si, co je ten cizinec zač, co tu asi chce. Myslivec krásným dívkám, které před ním stydlivě klopily zrak, nevěnoval ani pohled. Šel rovnou ke Káče.

Bylo krátce před půlnocí, když se dali do tance. Káča byla v sedmém nebi. Takový vznešený pán a tančí jen s ní. Jakého štěstí se dočkala. Co s místními mládenci, ti jejímu myslivci nesahají ani po paty, říkala si. Celou dlouhou hodinu spolu byli v jednom kole a divoce tančili.

Celá hospoda se bavila, pivo teklo proudem, kořalka docházela, všichni se hlasitě bavili, smáli, mladí se v kole otáčeli. Chlapci si se svými dívkami vyměňovali šibalské pohledy. A mezi nimi Káča. Tančila jako o život, neúnavně se před svým nápadníkem nakrucovala a laškovně se na něj usmívala.

Když ale odbila hodina po půlnoci, myslivec odhalil, kým je. Proměnil se v čerta. Káču a celou rozvernou hospodu i s jejím osazenstvem stihl smutný konec. Propadli se do pekla. Místu se od té doby říká Taneček.

Čert a Káča v lidové tvorbě

Místní legenda zaujala nejednoho sběratele lidových pověstí a říkanek. Inspirovat se jí nechala například známá česká spisovatelka Božena Němcová. Pověst o Čertovi a Káče Němcová rozšířila o příběh ovčáka, který čertovi od Káči pomůže a následně díky své moudrosti peklo oklame a k bohatství se, díky čertovým obavám ze znovu shledání s Káčou, dostane.

Příběh byl také hudebně zpracován Antonínem Dvořákem. Ten často pobýval na zámku v Lužanech u Josefa Hlávky. Procházel se malebnou krajinou, povídal si s místními obyvateli, ale i dalšími umělci, především básníky, které Hlávka rovněž hostil.

Když si Dvořák pověst o Čertovi a Káče poslechl, okamžitě jej zaujala. Začal sbírat materiál pro své plánované dílo. Tím je stejnojmenná opera, která svůj děj opírá právě o místní pověru. Do pekla se ale nepropadne celá hospoda, nýbrž jen čert, Káča a další přidružená postava ovčáka. Dobové i společenské prostředí, které celou operu provází, rovněž silně připomíná atmosféru Lužanska tak, jak jej Dvořák znal.

Taneček dnes jako součást naučné stezky

Malebnosti vrcholku Zelené Hory si všímal už sám Josef Hlávka, který tu nechal postavit dřevěnou budku pro poutníky, ale i pro své hosty, kteří toto místo rádi navštěvovali.

I dnes se na Tanečku nachází altán, nabízející posezení a příjemný odpočinek. Nedaleko altánku stojí dřevěné sochy čerta a Káči v nadživotní velikosti, stejně jako informační tabule, která se k historii místa vrací.

Dřívější panoramatický výhled zastřely větve stromů, místo je však i tak kouzelné. Dnes je Taneček jednou ze zastávek naučné stezky “ŽIVÉ PAMĚTI KRAJINY LUŽAN”.

Galerie: