Koncentrační tábor na našem území. Západočeský Holýšov byl vězením i pro madame Michelin

Západočeské město Holýšov (Holleischen) se po postoupení československého pohraničí Německu stalo kvůli strategické poloze významným válečným průmyslovým komplexem. V celkem sedmi táborech zde byli také vězněni zajatci a nepřátelé říše. Prvních šest z nich neslo označení pracovní nebo zajatecký. Ten sedmý byl ale koncentrační.


Multikulturní koncentrační tábor

Holýšovský koncentrační tábor byl jednou z celkem 85 poboček tábora Flossenbürg. Přesné datum jeho založení není známo, řada indicií však ukazuje na duben roku 1944. Vznikl na místě zabraného Pičmanova statku. Budovy bývalé sýpky, chlévů a ovčína se změnily v ubikace pro zajaté. Zatímco sýpka a chlévy se staly domovem pro ženské zajatkyně, v odděleném ovčíně přespávalo několik málo mužů. O tomto nenápadném mužském koncentračním táboře zbylo jen velmi málo informací. Osud a životní podmínky žen však převyprávět lze.

Národnostní zastoupení zajatkyň v táboře bylo rozmanité. Jeho těžká dubová vrata se zavřela za obyvatelkami Československa, Francie, Itálie, Maďarska, Polska, Sovětského svazu, ale i zajatkyněmi přicházejícími ze samotné říše. Byly tu židovky i křesťanky. Podrobné náboženské, národnostní a rasové složení žen není možné dohledat. I v tomto případě německá administrativa, jindy precizně vedená, selhala.

Jistě lze říci, že zde pobývala i Marie-Marguerite Michelin, pocházející ze slavné rodiny zakladatele továrny na pneumatiky. Vystupovala totiž proti okupaci a byla členkou odboje.

Personál holýšovského tábora

Dozorkyně byly vybrány na základě náborové kampaně mezi říšskými ženami v místní muniční továrně. Vybrané uchazečky následně prošly školením v táboře Ravensbrück. Po svém návratu do Holýšova dohlížely na hladký chod tábora. Doprovázely například vězeňkyně z areálu tábora do práce v muniční továrně, kontrolovaly dodržování směrnic, vydávání stravy, apod. Dozorkyně údajně měly přísný zákaz bezprostředně fyzicky trestat zajatkyně, dle výpovědí dozorkyň tak nebyly ani ozbrojené.

Druhou složkou personálu byla ozbrojená strážní jednotka. Tu tvořili většinou postarší muži nebo ti, co z různých důvodů nenastoupili na frontu. Dohlíželi na ostrahu tábora. Přesný seznam strážních stanovišť nebo organizace stráží se opět nedochoval.

Životní podmínky za zdmi tábora

Holýšovský tábor patřil mezi méně brutální. To však neznamená, že by se zde ženám dařilo. Denně tu docházelo k násilí a s největší pravděpodobností i k vraždám. I zde si někteří plnili své zvrácené fantazie.

Běžný den začínal v 5:30, kdy byly ženy vyhnány z ubikací a po skromné snídani, kterou tvořila černá náhražková káva, byly přesunuty do továrny. Celých dvanáct hodin zde musely pracovat pro říši. I oběd a večeře byly nedostačující. Velmi častým byl kousek chleba a margarinu nebo tuřínová či bramborová polévka. Oproti jiným táborům zde však ženy občas dostaly i kousek uzeniny a mléko.

Nedostatečné stravovací, hygienické i životní podmínky vedly nejen k velkému váhovému úbytku, který se běžně pohyboval mezi 20 až 40 kg. Všudypřítomné byly i nemoci. Otoky, omrzliny, tuberkulóza, spála, tyfus. Nemocné však nebyly vražděny, byly převáženy do plzeňské nemocnice na Borech, kde byly léčeny.

Blížící se konec války

26. dubna 1945 došlo k náletu spojenců a k explozi vagónů munice na holýšovském nádraží. Areál místní továrny byl značně poškozen. Výroba se zastavila. 1. května byla slyšet dělostřelecká palba od Domažlic. 4. května se zcela rozpadl organizovaný odpor na území bývalých Sudet a Protektorátu. Konec války byl již na dosah. 5. dubna tábor osvobodili vojáci polské Svatokřížské brigády. Vše se obešlo bez boje, dozorkyně i strážní se vzdali. Pomoc přišla právě včas, velení tábora totiž mělo v úmyslu jej zapálit a téměř tisícovku vězeňkyň zabít.

Seznam zemřelých. Překvapivě tenký

Oficiální zprávy SS uvádí jen několik případů úmrtí. To je spíš důsledkem snahy zahladit své činy, než realitou. Jelikož neexistuje úplný seznam internovaných, nelze ani přesně zjistit počet mrtvých. Na holýšovském hřbitově leží 26 těl, další mohou být zakopána v místním lese. To, kolik mrtvol se podařilo ukrýt v okolí, již nejde dohledat.

Pomoc od místních obyvatel

Není známo, zda obyvatelé města přesně věděli o účelu nacisty obsazeného Pičmanova statku. Určité všeobecné povědomí však zřejmě měli. Mnozí totiž zajatkyním pomáhali, jak mohli. Jídlo, oblečení i povzbudivé dopisy pravidelně nechávali na místech, kde si je vězeňkyně mohly vyzvednout. Ukázka toho, že soucit a pomoc v srdcích spravedlivých potlačit nelze, a to ani přes válku, zákazy a výhrůžky.

Galerie:

Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Úvodní foto je ilustrační.