Záhadní gryfové spali na zlatě. Dělit se o něj nesměli a nechtěli
Gryfové jsou další z celé řady vybájených a kulturami v běhu času přejímaných tvorů. Legendy o jejich existenci sahají tisíce let zpět. Přesto, že nejsou globálně shodné, dokáží sestavit mozaiku o tom, jak byl tento hybrid lva a orla kdysi vnímán.
Šelma dobrá i zlá?
Zobrazení tvora, kterého bychom mohli nazvat gryfem, se objevuje napříč tisíci let lidské civilizace. Vystupuje například ve staroíránské umělecké tvorbě 2. tisíciletí př. n. l., známým byl v asyrském i babylonském světě, dostal se do starého Egypta, Řecka a Říma. S rozpínajícími se hranicemi lidských možností se následně rozšířil do dalších koutů světa, stal se tak i mytickou postavou Slovanů.
Býval zobrazován jako obrovský lev s orlí hlavou a křídly. Později přibyly špičaté uši a velké orlí pařáty. Detaily jeho vyobrazení se měnily, i legendy samotné si však někdy protiřečily.
Gryfové měli být hrdinnými strážci zlatých klenotů a samo jejich hnízdo prý bylo ze zlata. Obývali vrcholky hor a jiná nepřístupná místa, kde byla naleziště zlata. Když se do jejich teritoria přiblížili lidé, bránili se seč mohli. Zlatokopy i jejich zvěř trhali na kusy. Pravidelné boje údajně sváděli se ziskuchtivými Arimaspy, bájným národem jednookých bojovníků. Nedělali to prý ze zlé vůle, jen bránili poklady, aby se nedostaly do nepovolaných rukou. Jako takoví bývají symbolem dobra a ztělesněním odvahy.
Říká se ale také, že gryfové, coby inteligentní stvoření, si kdysi dali pět a pět dohromady a došli poznání, že lov ve složitém horském terénu není nutný. Začali tak napadat lidi a domácí zvířata ve snaze usnadnit si proces získávání potravy. Lidé nebyli tak rychlí, jako třeba divoké kozy či kamzíci, slon nebo kráva zase nabídli více masa. A tak, podle jedné z pověr, se gryfové měli postupem času stát vychytralou škodnou.
Variace nic nepotvrdí, ani nevyvrátí
Významným zdrojem šíření myšlenek vzdálených kultur v minulosti byly především cestopisy, v nichž dobrodruhové obyčejnému člověku představovali způsob života i myšlení kmenů a národů, o jejichž existenci učinili unikátní poznatky. V cestopisech se objevovaly i různé legendy.
Zápisky Marca Pola ze 13. století měly obsahovat svědectví domorodců z Madagaskaru a Zanzibaru, kteří odhodlaně tvrdili, že rok co rok přilétá obrovský pták, jemuž říkali Ruchh, a který se podobá orlu. Do svých pařátů vždy chytne slona a z výšky jej shodí k zemi. Mrtvé zvíře pak roztrhá na kusy a živí se jeho masem. Toto stvoření bylo cestovatelem označeno za gryfa. Je tu ale nesoulad, neboť svědectví hovořila o obrovitém orlovi, nikoliv o tvorovi s atributy orla i lva. Bájný Ruchh konec konců vystupuje i v arabské knize příběhů Tisíc a jedna noc. Setká se s ním hrdinný námořník Sindibád. A pravdou je, že obrovští ptáci se kdysi v těchto oblastech skutečně vyskytovali.
U nás se například objevuje varianta tvora v podobě kombinace dravého ptáka, kočkovité šelmy a navíc kopytníků. Gryf v tomto případě nemá na nohou své pověstné drápy, nýbrž kopyta. A ke změně někdy dochází i v oblasti hlavy, zde bývají uši nahrazeny rohy.
Jelikož je zobrazení tohoto tvora nejednoznačné, lze těžko tvořit absolutní závěry. Zvíře, podobné gryfovi, se někdy označuje jako drak, netvor, ale i bazilišek. Zda měl reálnou předlohu, a nebo je jen dílem tisíce let přikrmované fantazie, nelze soudit.
Galerie:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Vystudovala bakalářský obor Religionistika na FF ZČU v Plzni. Psaní je pro ni vyjádřením pocitů i poselstvím dalším lidem. Jak říká: „Je to lék pro duši i účinný prostředek pro hluboká sdělení věcí minulých i budoucích.“ Nejvíce ji zajímají témata 2. světové války, ale blízko má i k tématům víry a legend. Aktuálně se intenzivně věnuje focení opuštěných míst (Urban Exploration).