Pohádky s hvězdičkou. Příběhy bratří Grimmů nesly temné i lechtivé poselství

Pohádky dnes neodmyslitelně patří k dětství. Dětem je čteme, hrajeme, pouštíme v televizi i na tabletu a nenásilně jim tak vštěpujeme morální vzorce i základy dění ve společnosti. Kdysi dávno ale pohádky, coby literární žánr, vůbec neexistovaly, předávaly se jen ústně. A když se pak bratři Grimmové pustili do jejich zapisování, byly pěkně ostré.

Od lidové slovesnosti k literárnímu žánru, jako součást kulturního folkloru

Bratři Grimmové žili v době romantismu, kdy byla lidová slovesnost chápána jako doklad starobylé tradice národa, pozůstatek nacionálních mýtů. Z toho důvodu bylo jejich cílem zachytit ji ve své nejvěrnější podobě. K úpravám textu získaných pohádek, tradovaných ústně i celá staletí sice docházelo, snažili se však o změny minimální, aby zůstal charakter příběhu autentický. Ponechávali tak motivy krutosti či odplaty i pochybné morálky. Chtěli zkrátka zachovat to, co se říká a jak se to říká a zapsat tak vše pro budoucí generace. Dali proto vzniknout pohádce, jako svébytnému literárnímu žánru.

Pohádkové historky se vyprávěly třeba večer v krčmě nebo při draní peří tak, aby čas utíkal a řeč nestála. Cílem nebylo primárně předat etický kodex dobra, cti a spravedlnosti, ale upoutat pozornost a sklidit úspěch. A tak ne vždy v nich vítězilo dobro nad zlem a velmi často se objevovalo násilí, zrůdné bytosti nebo intimnosti hodné desáté hodiny večerní. Obsah však odrážel víc než to, vypovídal o pověrčivosti lidí, kteří své niterní obavy a nevysvětlitelné úkazy vnukli právě do pohádkových příběhů.

Pohádky, coby součást lidové slovesnosti, ve svém prvotním významu zkrátka nebyly určeny výhradně dětem, odrážely hlavně představy dospělých. Grimmové sesbírali a sepsali přes dvě stovky takovýchto příběhů, z nichž některé známe spíše skrze umírněnější přepracování následných spisovatelů. U nás byl známým pohádkářem, inspirujícím se jejich tvorbou například Karel Jaromír Erben, ale i Božena Němcová.

Pár příkladů pro představu

Poněkud silné kafe je například závěr grimmovského příběhu O Červené Karkulce. Ta vejde do babiččiny chaloupky a s díky přijme pohoštění v podobě moučníku a vína. Ten, kdo ji hostí však není babička, ale převlečený zlý vlk, který babičku snědl. A základními ingrediencemi oné hostiny je babiččino maso a krev. Karkulka si tak pochutná na vlastní babičce. Když dojí, stane se obětí vypočítavého vlka i ona. Vlk sice nakonec zaplatí za své hříchy, zastřelí jej statný myslivec. Ženám tím už ale život nenavrátí.

No a co taková Popelka? Počáteční děj je i zde víceméně snesitelný a nikterak zásadně se odlišující od verzí, které známe dnes. Avšak když princ žádá ruku své vyvolené a navrací jí ztracený střevíček, začne téct krev. První z dcer macechy má na střevíc velký palec. I uřízne si jej. Princ však na podvod přijde. Šanci tak dostane druhá dcera, té se však do botky nevejde pata. A tak si ji usekne. Pravda ale vyjde i nyní najevo a princ si na zámek odveze tu pravou. Když jdou následně Popelčiny nevlastní sestry orodovat na zámek za trochu té rodinné náklonnosti, se zlou se potážou. Holoubci, celou dobu na straně hodné Popelky, jim vyklovou oči.

Stejně tak se odvíjí třeba konec pohádky o Sněhurce. Zlá královna původně musela za trest tančit v rozžhavených botách, dokud nezemřela. Nebo co Pták ohnivák a liška Ryška? Hrdina byl rozsekán. A tak by šlo pokračovat.

V dnešních pohádkách už žádné takovéto „krváky“ nenajdeme. Je to tím, že pojem „pohádka“ má za sebou dlouhý vývoj, na jehož začátku bylo předávání mýtických lidových historek. Ty se až postupně zorientovaly především na dětského diváka a ve své konečné podobě dětem začaly ukazovat, jak by to ve světě mělo být správně. Dobro zvítězí nad zlem a láska nad nenávistí. Avšak i ukázka onoho zla je v dnešních pohádkách umírněna tak, aby dítě poučila, nikoliv ale nezdravě vyděsila.

Grimmovské pohádky v rukou nacistů i feministek

Pohádky bratří Grimmů patří k nejznámějším dílům německé literatury. Světově vynikly především díky sbírce Kinder- und Hausmärchen (Dětské a domácí pohádky). Avšak podobně jako díla jiných autorů, rovněž soupisky bratří Grimmů padly do špatných rukou a byly zneužity. Nacistický režim si oblíbil právě pohádku O Červené Karkulce, v jehož pojetí byla dívenka zachráněna před zlým židovským vlkem. Hitler osobně si zase oblíbil Sněhurku.

Kontroverzního výkladu se ve druhé polovině 20. století dočkaly jejich pohádky díky feministickému hnutí, které v nich spatřovalo jednoznačně sexistický popis světa.

Galerie:

Červená Karkulka