Anglický trůn v rukou sebestředného strašpytla. Jakuba I. nejvíce děsily čarodějnice

Jakub I. Stuart (1566 – 1625) byl mužem vzdělaným a vcelku inteligentním, jako panovník však přílišné kvality neprokázal. Na vině byla jeho komplikovaná, nevyrovnaná a egocentrická povaha i řada osobních strašáků, kterými zatěžoval celé království. Největší paranoiu v něm vzbuzovaly satanovy nevěstky, čarodějnice.


Král démonolog i spisovatel

Jakub byl doslova posedlý představou o tom, že na něj čarodějnice chystají spiknutí a chtějí jej usmrtit. Často se chvástal, že ze svého postavení je neomezeným vládcem, zodpovědným jen Bohu. Proto jej, dle jeho představ, ďábel bral za svého úhlavního nepřítele a chtěl se ho skrze své služebnice zbavit. Rozhodl se tak k aktivnímu boji a domnělé hříšné bytosti byl odhodlán vyhubit. Vyzbrojil se celou řadou pověr, jimž spolu se zázračnými amulety věřil více než zdravému rozumu.

Za dobu své vlády vydal mnoho zákonů směřujících ke stíhání a trestání čarodějnic. Jak to v boji se zlými silami bývalo zvykem, ony výnosy byly vcelku nejasné, a tak například bylo pod hrozbou ztráty hrdla zapovězeno „podporovat či odměňovat jakéhokoli zlého ducha nebo jeho část, ať kůží, nebo kostí“. Čarodějnictví bylo přirozeně zakázáno, stejně jako zaklínání a nakládání s bezbožnými duchy.

čarodějnice
Podezřelé čarodějnice klečící před králem Jakubem.

A běda tomu, kdo se dostal do podezření. Jak řekl tehdejší právník z Edinburghu, přítomný jednomu z procesů: „Stará žena obviněná z čarodějnictví měla právě tak malou šanci na milosrdenství jako Žid postavený před španělskou inkvizici“ (pozn. španělská inkvizice byla známá nekompromisním stíháním Židů, muslimů či protestantů, tedy lidí odlišného náboženského vyznání, a tzv. conversos, těch, kteří sice přijali křest, ale v očích inkvizice zůstávali nadále hříšníky a nepoctivými katolíky).

Přesto, že se moci ďábla a intrik čarodějnic bál, vyžíval se Jakub v účasti při výsleších podezřelých a jejich mučení. Často s nimi otevřeně hovořil, kladl jim otázky ohledně jejich služby zlým silám, vyptával se na průběh černých mší, nebo chtěl slyšet písně, které při ďábelských průvodech údajně zpívali.

Zkušenosti nasbírané během těchto vyšetřování, stejně jako své osobní teorie, nabyté pověry a „zaručené“ pravdy dřívějších lovců čarodějnic, shrnul ve svém díle Daemonology (Démonologie).

démon
Jakub žil v představě, že jej ďábel bral za svého úhlavního nepřítele.
Čarodějnicím a zrádcům smrt, ostatním hříšníkům dle rčení „oko za oko, zub za zub“

Velmi přísně Jakub trestal pokus o zradu. Zde stál obžalovaný mírou svojí viny na úrovni čarodějnic. Jistý zapřísáhlý katolík se rozhodl výbušninou zavraždit krále i členy parlamentu vyznávající anglické státní protestantské náboženství a silně znevýhodňující katolíky. Spiknutí bylo odhaleno a muže stihla útrpná tortura, v jejímž závěru byl natahován na skřipec tak silně, až mu popraskaly kosti. Po smrti oběšením bylo jeho tělo rozsekáno na kusy.

Jakub se během své vlády potýkal i s jinými prohřešky, než vyfantazírovaná čarodějnická povstání či spiknutí reálná. I zde prokázal svoji bizarní představivost. Některé tresty tak, dle jeho dekretů, korespondovaly s povahou zločinu.

tortura
Jakub se často zúčastnil výslechů údajných čarodějnic.

A tak například Žid, který byl shledán kacířem, byl ve vězení krmen jen vepřovým masem, jako výsměch jeho víře, která konzumaci tohoto druhu masa zakazuje. Opilec za svoji recidivu vyfasoval tzv. opilcův kabát. Jednalo se o sud, jehož dolní dno bylo volné, v horní části byl vyřezán otvor pro hlavu. Tato těžká dřevěná bečka se po stanovenou dobu stala hříšníkovým potupným „oděvem“. Nutno ale říci, že tento druh veřejného trestu se stal natolik úspěšným, že byl prokazatelně praktikován minimálně ještě v roce 1690.

Jakub vizionář

Ještě s dalším problémem Jakub bojoval. Tvrdě odsuzoval užívání tehdy nově objeveného tabáku. Často polemizoval nad nebezpečím, jež by mohl představovat. Vztaženo k dnešní době, jako by onu protikuřáckou kampaň předpovídal.