Když se touha po dokonalosti vymkne z rukou. Příkladem je chorobné uklízení

Obsedantně kompulzivní porucha postihuje zhruba 2 – 3 procenta lidské populace. Vyznačuje se vtíravými myšlenkami (obsesemi) po neustálé sebekontrole, strachem z vlastních negativ, neustále se opakujícími chorobnými rituály vyvolanými potřebou absolutního pořádku věcí. Vede až k ničivému perfekcionalismu. Chorobné uklízení je jen jeden z příkladů této poruchy. Objevuje se především u žen.


Kde se problém zrodil? V dětství

Mnozí z nás stále žijí v přeludu, že psychické problémy neexistují. Stejně tak rovněž podceňujeme důsledky výchovy v raném dětství. Moderní psychologické studie však ukazují, že to, co v dospělosti bereme jako samozřejmost a součást naší povahy, má své kořeny právě v tomto období našeho života.

Pokud tak například rodiče vychovávají dítě v duchu jeho slabostí a nedostatků, dávají podnět k jeho budoucím problémům. Jedinec, který vyrůstal jako „skleníková kytka“, slabý, a nebo pro společnost ne dost dobrý, často podlehne, v duchu jakéhosi protestu, úzkostné snaze být co nejlepším. Zatížen dřívějším špatným přístupem i návyky ztrácí nad sebou kontrolu. To může přerůst v neustálý strach z viny či vlastní neúspěšnosti, ale i zuřivost a hněv.

Může se tak spustit šílený kolotoč neustálého sledování svého vzhledu, čistoty bot či oblečení, mytí rukou po čemkoli, sledování zabezpečení domu či bytu, a nebo třeba chorobné uklízení. Škála projevů je velká a posouzení toho, kdy jde o nepříjemný zvyk nebo už o skutečnou nemoc, je v rukou psychologů.

Proč chorobným uklízením trpí povětšinou ženy

Je to tím, že ženy jsou s domovem svázány víc než muži. To ony se starají o chod domácnosti a její stav berou jako svoji vizitku. Na tom není nic špatného, jenže je třeba udržet si zdravý nadhled. Příbytek je místem neustálého dění, jak se říká „dům je k bydlení, ne na výstavy“. Nějaký ten drobek, neustlaná postel nebo shrnutá deka na gauči by neměli být důvodem k neustálému běhání a poklízení.

Jenže osoba postižená toto nevnímá. Žije v neustálém strachu z kritiky, z vlastního selhání. To, že do ložnice návštěva vážně nezavítá, nebere jako argument, vše musí být dokonale uklizené. Ve svém domově ani tak nežije, jako mu spíš neustále otročí.

obývák
Neustále dokonale uklizená domácnost nemusí být jen vizitka pečlivosti.
Uklízení, jako rozpad manželství

Ve většině případů se toto setká s komplikacemi v rovině osobních rodinných vztahů. Pokud si takovýto člověk, v souladu s vlastními úzkostmi, nenajde protějšek, který jej k tomuto účelně nutí, neboť trpí podobnou poruchou, člověk běžně nastavený brzy vyjádří svůj nesouhlas. Neboť je do tohoto procesu vtažen také. Okamžité mytí hrnečku po použití, nemožnost v klidu posedět, protože je na stole šmouha od sklenice nebo drobky po jídle, nucení k tomu, že než trávit společný čas zábavou radši stále znovu, den co den, dezinfikovat celý byt, to vše přirozeně začne vnímat jako nestandardní jednání i metodu vlastního omezení.

Jenže člověk postižený touto chorobou nemůže couvnout, ani láska k druhému nepřemůže ono neustálé nutkání po dokazování vlastní dokonalosti, kterou ženy často vtisknou právě do stavu domova. Přijdou hádky a odcizení. A může dojít i na ztrátu milovaného protějšku. Postižený se cítí být nedoceněný, navíc vinu vidí v tom, že je jejich partner nespořádaný a narušuje jejich životní standard. Jen malé procento postižených si včas uvědomí, že problém je na jejich straně a vyhledá odbornou pomoc.

Sterilní prostředí nepomáhá ani dětem

Samozřejmě žijeme v době, která má hygienické normy nastavené mnohonásobně výš než kdysi. A to vede k tomu, že už nás nesužují nemoci z nedostatku hygieny plynoucí. Na druhou stranu všeho moc škodí.

Děti by se měly umět ušpinit, vede to k rozvoji jejich přirozené obranyschopnosti. Pokud jsou vychovávány v absolutně sterilním prostředí, nevyvinou se u nich obranné mechanismy, tak důležité pro budoucí život. Jsou častěji náchylné k nemocím mnoha druhů, alergie jsou samozřejmostí. Děti vychovávané v takovémto domově nejsou schopné čelit v běžném životě přirozenému prostředí. Prach a mnohé bakterie zkrátka okolní svět obsahuje.

bahno
Děti by se občas měly ušpinit.
Touha po dokonalosti a strach z vlastního selhání jako cesta k absolutnímu kolapsu

Toto se netýká jen chorobného uklízení, všechny takovéto poruchy sužují postiženého neustálou potřebou být co nejlepším, ukázat, že má vše pod kontrolou. Jenže dokonalost neexistuje. To velmi často dostihne i takto postižené.

Neustále se ženou za vlastním perfekcionalismem tak dlouho, až jim zkrátka dojdou síly. Nepochopí však, že nejde o selhání, nýbrž o normální stránku věci, nikdo nemůže fungovat na sto procent.

Mohou se tak vyvinout různé formy závislosti skrze návykové látky, které alespoň na chvíli utiší mysl a dokážou člověka „nakopnout“ energií, ale i úzkostné poruchy, psychosomatické potíže i těžké deprese, které bez odborné psychoterapie či podávání psychofarmak neodezní.

Nejsme stvořeni k tomu být dokonalí

Závěr léčby je stále stejný. Člověk nemůže žít v démonu vlastních omezení. Nejsme stroje, neumíme dávat vše za nic. Je třeba zdravého nadhledu i stanovení vlastních rozumných priorit. Odpočinek, relaxace, příjemný pocit z prožitku se svými blízkými. To jsou hodnoty směrodatné. Jistě, každý chceme žít v pěkném prostředí, ale všeho s mírou.