Ray Bradbury v roce 1977. Foto: Will Hart, Flickr

Mistr povídek a kronikář představivosti Ray Bradbury by oslavil sté narozeniny

Přesně před sto lety, 22. srpna 1920, se v Illinois narodil Ray Bradbury. Takto požehnaného věku se nedožil, ale jeho odkaz, především díky dílům 451 stupňů Fahrenheita a Marťanská kronika, jej dělá nesmrtelným. Když v roce 2012, v úctyhodném věku 91 let, zemřel, měl na svém kontě čestný titul Velmistra americké společnosti autorů sci-fi i hvězdu na hollywoodském chodníku slávy za přínos sci-fi kinematografii. Přesto se Bradbury za autora science fiction nikdy nepovažoval.

Dílo Raye Bradburyho je žánrově rozličné. Ano, psal sci-fi, ale nejen to. Romány a především povídky, které tento fantasta psal od čtyřicátých let, jsou na pomezí fantasy, hororu a sci-fi. Prvky nadpřirozena obsahuje téměř každý příběh, a tak Bradbury sám sebe vcelku výstižně nazval kronikářem představivosti. A právě představivost byla tím posledním, co mu chybělo. Bradbury během své autorské dráhy proměnil hasiče v jednotky, jejichž hlavní činností je pálení knih, rozhýbal tetování na zádech podivného muže nebo nám ukázal vlastní představu života lidí na Marsu, která se žánrově naprosto vymyká klasickému sci-fi.

Ray Bradbury se na počátku své kariéry proslavil především povídkami. Jako autor pracoval vždy na několika stránkách s postavami, časem i náměty naprosto geniálně. To ostatně ukázal i v Marťanské kronice, která je složeninou mnoha příběhů odhalujících kolonizaci Marsu i úpadek lidských osad na rudé planetě. Jeho představivost byla skutečně obrovská, to dokázal v někdy opomíjeném románu Tudy přijde něco zlého, kde se za siluetami obyčejného karnevalu skrývá mrazivé tajemství, které ignoruje tok času i rozdíl mezi dobrem a zlem.

Imaginace, fikce, entropie, alternativní realita, hrátky s časem i s lidskou myslí. Bradbury ukazoval tajemnou minulost, budoucnost, která se nikdy nestala i děsivou přítomnost. Mistrně gradoval napětí, které mnohdy vyústilo v hodně překvapivý konec. Jeho vrcholem je zcela jistě “Fahrenheit” z roku 1953. Zde Bradbury ukazuje svoji vizi, kdy hasiči již nehasí požáry, ale sami je zakládají. Pálí knihy, které jsou nežádoucí, lidem je zakázáno číst a všichni jsou odkázáni na dezinformace z rozhlasu a televize. Kdo knihy ukrývá, je stíhán jako těžký zločinec. 451 stupňů Fahrenheita je teplota, při které hoří papír. “Symfonie žáru a ohně, v nichž mizí cáry a zuhelnatělé zbytky dějin”, tak se v Bradburyho světě skrývají nežádoucí dějiny, stejně jako se později skrývaly události nepohodlné totalitním režimům.

V Bradburyho příbězích nenajdeme žádné hypervyspělé mimozemské civilizace ani robustní kosmické lodě. Jeho tvorba vychází z lidské každodennosti a zkušenosti, a proto je blízká i čtenářům (případně divákům), kteří se jinak o sci-fi vůbec nezajímají. Stačí vzpomenout na televizní sérii Divadlo Raye Bradburyho.

Bradburyho tajemno je noblesní, stejně jako poetický styl jeho psaní, který ve většině sci-fi nebo fantasy literatury chybí. V mnoha ohledech však obsahuje poselství, které je v současném světě možná zřetelnější než kdy jindy. V totalitě Bradbury viděl nebezpečí. Podle něj je to doba, kdy jsou lidé nuceni ukrývat své pocity i tajemství (ve Fahrenheitovi to byly knihy) a režim se snaží takové nepohodlné osoby vypátrat. Dnes je vše naruby, ale stejně děsivé. Lidé bezhlavě vypouští informace ze svého soukromého života po sociálních sítích, aniž by řešili, kde se data o nich ukládají a kdo nebo co je analyzuje. Je to nevratný proces a z takového prostředí by jistě zlé síly z Bradburyho světa měly radost. Není už důvod po čemkoliv pátrat. Velká část populace zkrátka na sebe vyzradí vše a navíc dobrovolně, tak proč se namáhat. Bradbury sociální sítě zažil a je velká škoda, že o nich už nic nenapsal. Ovšem pokud budeme číst mezi řádky z jeho starších děl, Bradburyho pohled tam jistě najdeme.

Galerie:





Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 

Sdílejte článek:
Přidat na Seznam.cz