Antiutopické romány, ve kterých jejich autoři částečně předpověděli budoucnost

Mnoho spisovatelů předběhlo svoji dobu a ve svých vizích budoucí společnosti částečně odhadli nebo vytušili, co se opravdu může stát skutečností. U celé řady antiutopických románů, tedy děl, které předpokládají vývoj společnosti špatným směrem a varují před totalitními ideologiemi, se vize až nebezpečně často, dokonce i v současnosti, stávají realitou.

Jevgenij Ivanovič Zamjatin – My

“Zítra je každoroční den voleb Dobrodince. Zítra podáme znovu Dobrodinci klíče od neochvějné skály našeho štěstí. Toť se ví, že se to nepodobá starým, neorganizovaným volbám starých lidí, kdy nebyl ani předem znám výsledek voleb. Co ale může být nesmyslnějšího než stavět stát na naprosto nevypočtených náhodách?” To jsou slova ze Zamjatinova románu, který napsal již v roce 1920 a celkem přesně popisují budoucí volby za komunistického režimu. Paradoxní je, že autor byl až do své smrti zarytým komunistou, ačkoliv jeho román My byl pokládán za vůbec první protikomunistickou antiutopii. U nás vyšel knižně poprvé v roce 1927, za totality patřil k zakázaným dílům a minimálně 4000 výtisků bylo zničeno.

My ukazuje budoucnost, kdy jedinec nemá žádný význam, lidé jsou bezejmenná čísla a společnost zcela podlehla vizi režimu, která všem přijde dokonalá. Přesto se matematik D 503 zaplete do zvláštního spiknutí, které mu pomůže otevřít oči. Světu vládne jedna strana, jeden diktátor. Dojde k revoluci?

antiutopie
Zamjatin byl zarytý komunista, přesto se jeho dílo My stalo prvním antikomunistickým románem.
Aldoux Huxley – Konec civilizace

Kultovní satirická antiutopie britského spisovatele Aldouse Huxleyho z roku 1932 popisuje společnost, kde je geneticky i psychologicky určeno budoucí postavení jedince. Lidé jsou hiearchicky tříděni do jakýchsi kast a z toho, co se v budoucích letech ve skutečnosti stalo, doslova mrazí. Huxleyho vize se v hrubých rysech proměnily především ve skutečnost hlavně v totalitních režimech, ale rýsuje se i dnes, kdy je klonování živých tvorů skutečně možné.

V Konci civilizace se lidé snaží hrát na Boha a přetvářet přírodu a lidskou duši k obrazu svému. Jak to dopadne? To neprozradíme. Huxley ale prozradil, že k napsání románu ho vedly hlavně obavy z formujících se diktátorských režimů v meziválečné Evropě. Později ještě napsal román Ostrov, který je pravým opakem Konce civilizace. V díle totiž popisuje ideální společnost žijící v harmonii na izolovaném ostrově.

George Orwell – 1984

Jednoznačně nejznámější antiutopií je Orwellův román 1984, který se dočkal i zdařilého filmového zpracování. Dílo, které vyšlo v roce 1949, bylo reakcí na vzestup komunismu ve světě a Orwell v něm skvostně analyzoval nasupující totalitní režimy. Manipulace se společností, nuzná životní úroveň, všudypřítomné obrazovky, které vás sledují, překrucovaná minulost a nikdy nemýlící se Velký bratr. Dějiny jsou neustále překrucovány, neboť vůdce se nemýlí a každé jeho rozhodnutí je tak božské. Orwelův svět se řídí třemi hesly – válka je mír, svoboda je otroctví a nevědomost je síla.

Hlavní hrdina Smith pracuje na Ministerstvu pravdy a jeho jediným úkolem je neustálé upravování dokumentů a článků tak, aby byly v souladu s aktuálními rozhodnutími Velkého bratra. Svět je totiž v neustálé válce čtyř mocností, spojenectví se každou chvíli mění a nepřátelé se střídají. Smith se ale jednoho dne rozhodne poznat pravdu…

velký bratr
Velký bratr je všude. Tedy alespoň v románu 1984.
Ray Bradbury – 451 stupňů Fahrenheita

Ray Bradbury je autorem mnoha skvělých sci-fi a fantasy povídek. Napsal také několik románů, jimž zcela dominuje 451 stupňů Fahrenheita z roku 1953. Bradbury zde popisuje budoucnost, kde hasiči již nehasí ohně, ale sami je zakládají. V plamenech mizí knihy, neboť čtení je zakázáno a lidé jsou odkázáni na zmanipulované informace z televize. Všichni, kdo skrývají knihy z minulosti, jsou v románu považováni za těžké zločince. Podobnou manipulací si mnoho národů již prošlo a mediální manipulace je tématem, které je bohužel i v současnosti aktuální.

451 stupňů Fahrenheita je teplota, při které hoří papír. “Symfonie žáru a ohně, v nichž mizí cáry a zuhelnatělé zbytky dějin”, tak se v Bradburyho světě skrývají nežádoucí dějiny, stejně jako se později skrývaly události nepohodlné totalitním režimům.