Ilustrační foto. Zdroj: Pixabay

Přesvědčení dávných časů aneb Světlušky jako bloudící duše nekřtěňátek

Nepřeberné množství pověr v minulosti vzniklo na základě různých povídaček, neznalosti, ale především kvůli absolutnímu odevzdání se víře v nadpřirozeno. Dnes bývají vnímány s despektem či výsměchem, ale pro naše předky tvořily tyto legendy podstatnou část folklóru i životního přesvědčení. Na smutný osud tzv. nekřtěňátek se věřilo především ve středověku.

Křest důležitější než život

Úmrtnost dětí celkově byla ve staletích před námi enormně vyšší, než je tomu dnes. Na vině byla celá řada faktorů, z nichž nedostatečně rozvinutá lékařská péče a tvrdé životní podmínky vévodí. Lidé tak bývali vůči tomuto krutému a nespravedlivému fenoménu tak nějak více psychicky odolní, ono riziko totiž viselo ve vzduchu s každým narozeným životem.

Především u novorozených dětí bývala úmrtnost častá. Jistě, že i tehdejší rodiče byli zdrceni. Přesto se zároveň intenzivně řešil jiný problém, a to absence křestu. Dřívější silně věřící společnost totiž tvrdila, že pokřtěním se pomyslně otevře brána do nebes. Pokud tak novorozeně zemřelo ještě předtím, než prošlo tímto rituálem, mělo jeho nebohou dušičku čekat předlouhé bloudění ve zmaru vlastního zatracení, protože nemůže spočinout v nebi ani v pekle.

Těmto dětem se říkalo „nekřtěňátka“ a aniž by se dopustily jakékoli viny, měly být odsouzeny k pobytu v podsvětí. Jejich duše měly být sevřeny v tzv. limbu, ten představoval jakési předpeklí. Limbus byl místem, v němž tyto duše čekaly na Soudný den. Tohoto dne má dle křesťanské tradice dojít k soudu živých i mrtvých a až v tuto dobu tedy ubohým nekřtěňátkům svitne naděje na náruč Boží (pozn. některé zdroje hovoří o tom, že se duše těchto dětí z limbu nevymaní ani po konečném soudu).

Na svět výjimečně jako světlušky

Ve výjimečné dny se však duše z tohoto žaláře svého nuzného bytí mohou podívat na svět. Bývá to ve významné křesťanské svátky, jako Vánoce či období Adventu celkově. Na zemi se objevují jako světlušky, bloudící tmou noci.

Jedna z variací pověsti praví, že právě tyto bludné duše zavádějí poutníky do bažin a močálů. Záměrně je svádějí ze správné cesty a vedou vstříc utrpení a smrti. Možná si tím berou daň za své příkoří.

Tradice na Rokycansku

Tato legenda se českými zeměmi šířila především ve středověku a novověku. I v Plzeňském kraji zakořenila. Třeba v okolí Rokycan se věřilo, že dušičky nekřtěňátek dlí v očistci. Jejich naděje jsou dle této verze o něco vyšší, neboť aby byly z očistce vysvobozeny, stačí, aby dva lidé náhodně něco řekli najednou.

A jak ještě duším podle lidových tradic ulevit? Modlitbou. Ta ostatně funguje i proti nespavosti, neboť vzbudí-li se někdo uprostřed noci a nemůže znovu „zabrat“, je to důsledek právě duší v očistci, to ony mu nedají spát. Posvátná modlitba je má uklidnit.

Galerie:

Každý porod znamenal velké riziko smrti.
Zdroj: F. Košák: Nemoc, smrt a pohřeb v pověrách, v pověstech a obyčejích lidu na Rokycansku (in: Český lid)




Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.

 
Přidat na Seznam.cz