Obrázek: Karl Hübner. Volné dílo

Příčiny nemocí dob dávno minulých. Jak je lidé diagnostikovali a čemu věřili?

Principy fungování lidského těla nebyly dřívějšímu člověku známé. Bylo to především tím, že zatím nedošlo k dostatečnému probádaní lidské anatomie. Převrat přišel až s možnostmi pitvy, kterou u nás poprvé provedl Ján Jesenský v roce 1600. Příčiny neduh se tak po dlouhou dobu spíše odhadovaly a dávaly do souvislosti s prapodivnými okolnostmi.

Pitva otevřela cestu k poznání

První oficiální pitva v historii moderního světa byla provedena zřejmě arabským lékařem Avenzoarem zhruba v 11. století. Avšak celistvé studium fyziologie i patologické anatomie zažilo svůj rozkvět až ve století devatenáctém.

Až takto získané poznatky otevřely cestu k pochopení vzorců fungování lidského těla a příčin nemocí. Jakkoli to bylo po dlouhou dobu bráno jako nepřístupné až heretické, bez znalosti vnějšího i vnitřního lidského těla se nedalo posunout vpřed. Lidé samozřejmě bývali nemocní i před tímto pokrokovým medicínským, resp. patologickým krokem. Jak tedy staré léčitelství diagnostikovalo choroby?

Zvíře jako předobraz člověka

Pitva člověka byla po dlouhou dobu tabu, lékaři tak zkoumali alespoň zvířata. Podle jejich orgánů tvořili paralelu s lidským tělem. Dozajista těžko srovnávat nemoci slepic či krav, přesto však určitá podoba byla a medicíně nabídla alespoň částečné znalosti. Věděli tak, kde se nachází srdce, jak funguje žaludek nebo slinivka. Nebylo to dostačující, ale byla to jediná dobou umožněná varianta.

Dřívější charakteristika nemocí se však opírala především o jiné okolnosti. Lidoví lékaři zkrátka nemohli poznat fyzickou příčinu nemoci, k tomu neměli dostatek poznatků, jejich informace nestačily. A tak nediagnostikovali podle skutečných příčin, ale podle příznaků a smyšlených vedlejších okolností. Vznikla vskutku zajímavá škála identifikace chorob.

Těžká práce i moč, jako záruka nemoci

Lékaři si tak vytvořili vlastní názvosloví, které užívali poměrně flexibilně. Kdo měl v důsledku nemoci nažloutlou barvu, měl žloutenku. Už se však nevědělo proč. Zda za onemocněním stál problém s játry, žlučovodem nebo střevní sliznicí, nešlo určit. Zvolená léčba mohla pomoci, ale mohla se i minout účinkem.

Objevovaly se však i fantastičtější souvislosti diagnózy. Zimnice například měla být důsledkem překročení vody, polámanina se pojila s těžkou prací, víc se neřešilo. Zlý vítr mohl za otok, co víc, kdo překročil moč, měl údajně dostat rýmu.

A dětské choroby? Opět jak jinak než jako důsledek vnějších okolností. A tak třeba pokud dítko pozřelo kočičí chlupy, jisto jistě jej postihly souchotiny. Nemoc však prý mohla propuknout i jinak, a to pokud matka při kojení měla ruce potřísněné moukou nebo těstem.

Dnes výsměch, dříve nutnost

Jakkoli nám dnes tento způsob „léčitelství“ přijde jako paradoxní, lidé dob dávno minulých zkrátka neměli jiné možnosti, a tak se snažili hledat příčinu a vysvětlení jinde.

Ale nebyly to jen domnělé situace, za příčinu nemocí bývala označována i nedostatečná víra nebo třeba kletba zlých démonů. Stejně jako máme dnes širokou škálu diagnostických metod a forem léčení, mívali lidé kdysi své varianty pro vyrovnání se s neduhy.

Galerie:

Následky morové epidemie
Zdroj: M. Janotka, K. Línhart: Řemesla našich předků
Obrázky: Volná díla