Šup s ní na hranici. Proč středověká inkvizice obviňovala z čarodějnictví hlavně ženy?
Upálení bylo ve středověku vcelku běžným trestem, který byl častokrát až estrádním vystoupením vykonavatelů. Nejčastěji se tato forma trestu praktikovala na osoby posedlé démony, které byly obviňovány z čarodějnictví. Že šlo převážně o ženy, netřeba připomínat. Na hranici jich za čarodějnictví skončilo mnohonásobně více než můžu.
Podle Kladiva na čarodějnice Bůh muže chrání od takové poskvrny
Jakob Sprenger a Heinrich Kramer, inkvizitoři a dominikáni, známí především jako autoři ohavného spisu Kladivo na čarodějnice, měli o ďábelské úloze žen jasno. „Nechť je veleben Bůh, který dosud uchránil mužské pokolení od takovéto poskvrny. Vždyť v mužském pokolení se chtěl pro nás narodit a trpět.“ Stojí mimo jiné v nechvalně proslulé knize.
Ženy byly jako čarodějnice pro tehdejší společnost lépe pochopitelnou obětí. Pojetí ženy jako čarodějnice vychází již z pohanského chápání světa, jehož vliv byl i ve středověké křesťanské společnosti, především na venkově, stále patrný. Ostatně mnoho pohanských rituálů se transformovalo do křesťanského pojetí světa a mnohé přetrvávají dodnes.
Směrnice pro inkvizitory posvětil papež Inocenc VIII. (1432 – 1492). Jeho fanatická podpora inkvizice se nakonec zvrhla v čistý hon na čarodějnice a čarodějnictví bylo zhruba od osmdesátých let 15. století chápáno jako reálná hrozba, nikoliv jako pověra. Následovala čistka. Na hranici končily psychicky nemocné osoby, ženy postižené hysterií, halucinacemi, ale i lidé vysloveně duševně choří bez inteligence. Ti ani při vynášení rozsudku vůbec nechápali, v jaké jsou situaci.
Jedním z tisíců příkladů může být upálení Johanky z Arku (1431). Ačkoliv tato poloslepá a polohluchá nešťastnice zřejmě trpěla halucinatorní formou schizofrenie, inkviziční tribunál ji bez ostychu poslal na smrt. Tehdy však šlo ještě spíše o výjimku. O několik desetiletí později se už upalovalo ve velkém.
Stačilo vymyšlené udání a inkvizice neměla slitování
Jedním z největších problémů, které středověká inkvizice zažehla ve společnosti, byla takzvaná denunciace. Šlo o anonymní udání, a tak před inkvizičním tribunálem končili lidé, kteří vůbec netušili, že by měli něco provést. V takovém případě přicházelo na řadu mučení, jehož cílem bylo přiznání ke spolupráci s démony.
Obvinění byli natahováni na žebřinách, páleni svíčkami či jim byly lámány kosti. Během tortury písař zaznamenával průběh procesu a případné přiznání jako podklady pro soudní tribunál. Pokud se dotyčný přiznal a při mučení nezemřel, zpravidla jej beztak čekal trest smrti upálením. Pálila se ale i těla těch, kteří nepřežili výslech. Upalování probíhalo během dne za přítomnosti veřejnosti. V podstatě se jednalo o jakousi bizarní společenskou událost a jejím závěrem bylo rozmetání popele nebožtíka do okolí nebo do řeky.
Udávání byl celospolečenský problém a v době masivních honů na čarodějnice si nikdo nemohl být jistý, zda se i u jeho dveří neobjeví inkvizitor. V plamenech tak končily převážně nevinné ženy. Často to bývaly šikovné bylinkářky, samotářky, ženy, které se nevdaly, ženy, které nemohly mít děti, ale i neškodné podivínky a jak jsme již zmínili, psychicky labilní osoby, které potřebovaly především léčbu. Pojem psychické onemocnění však středověk neznal. Před inkvizicí si zkrátka nemohl být nikdo jistý, stačilo, když jste se nelíbili třeba sousedovi a šílení církevní posluhovači si již mnuli ruce.
Galerie:
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
V online světě je doma stejně jako v Plzni. Redakční práci v online magazínech se věnuje od roku 2005. V roce 2017 založil Plzeňoviny a od té doby denně vyhledává zajímavé informace z celého Plzeňského kraje, které rád předává dál. Baví jej ale i dobrá muzika, literatura a dějiny, se kterými je spjato i jeho vysokoškolské vzdělání. V současnosti vede několik online magazínů.