První velká bitva o Čechy proběhla mezi germánskými kmeny před více jak 2000 lety

Co se dělo v české kotlině v prvních staletích našeho letopočtu, je dodnes velkou neznámou. Doba před prvními zmínkami o Slovanech na českém území ve Fredegarově kronice (7. století) je temná jak půlnoc. Pouze drobné archeologické nálezy vypovídají o přítomnosti germánských kmenů na našem území.


Srdce Evropy v rukou germánských kmenů

Místo, které se na přelomu letopočtu nazývalo Boiohaemum, bylo plné hustých a často i neprostupných lesů. Většina současných badatelů se shodne na tom, že se jednalo o území dnešních Čech. Z římských pramenů je doloženo, že toto místo bylo řídce osídleno keltským kmenem Bojů. Mezi lety 6 až 9 však došlo k jejich vytlačení germánským kmenem Markomanů. Po roce 19 se opět písemné zprávy ztrácejí, ale je vysoce pravděpodobné, že Germáni zůstali na území budoucích Čech až do stěhování národů, které v roce 375 odstartoval vpád Hunů do Evropy.

Důležitou informaci z prvních let nového letopočtu, která se bezprostředně týká území Boiohaemum, přináší římský historik Tacitus. Ten ve svých Letopisech uvádí bitvu mezi vojsky markomanského krále Marobuda a cheruského knížete Arminia. Ke střetu došlo zcela jistě v roce 17 našeho letopočtu a přestože není žádný důkaz o tom, kde přesně se bitva odehrála, její výsledek ovlivnil budoucnost našeho území, protože právě kmen Markomanů v naší kotlině sídlil.

Evropa rok 20
Situace ve střední Evropě kolem roku 20. Markomannen = Markomani (Marobud), Cherusker = Cheruskové (Arminius), Römisches Reich = Římská říše
Marobud a Arminius – dva nepřátelé, kteří měli spíše spolupracovat

V prvních letech nového letopočtu již nebyly germánské tlupy tak divoké, jak by se mohlo na první pohled zdát. Oba vůdci, Marobud i Arminius, měli zkušenost s Římskou říší a během svého vládnutí dokázali cenné zkušenosti využít. Marobud byl v mládí pravděpodobně vychováván v Římě jako rukojmí a Arminius dokonce sloužil v římské armádě. Než se oba dostali do centrální Evropy, věděli mnoho o válečné taktice i o fungování římské armády. Přesto, jak by se dalo spíše předpokládat, se nespojili proti Římu, úhlavnímu nepříteli Germánů, ale zbraně obrátili proti sobě.

Pravý důvod nepřátelství obou mužů nikdo přesně neví. Je však pravděpodobné, že se zárodek velké bitvy o českou kotlinu zrodil kolem roku 10, kdy Arminuis zběhl z římské armády a jako náčelník Cherusků porazil tři římské legie kdesi v Teutoburském lese v dnešním Německu. Jako výzvu pro spojenectví proti Římu poslal svému sousedovi Marobudovi lebku římského generála Vara. Markomanský král měl však jiné zájmy a Arminia odmítl. Cheruský kníže odmítnutí chápal jako zradu. Marobud později odmítl i římskou nabídku na spojenectví proti Arminiovi. Římané se proto stáhli z blízkosti obou kmenů a tím se otevřel prostor Cheruskům, kteří pod vedením svého knížete otevřeně prohlásili Markomany za své nepřátele.

bojovník
Marobud měl ve své armádě údajně 4 000 jezdců.
Krutá bitva vymazala českou kotlinu z dějinné mapy na stovky let

Římský historik Paterculus uvádí, že obě znesvářené strany disponovaly obrovským množstvím válečníků. Marobud jich prý měl mít až 80 tisíc. Toto číslo je nevěrohodné, ale i tak je jasné, že se jednalo o velkou bitvu. Obě armády proti sobě neútočily bezhlavými výpady, tak jak tomu bylo u barbarů zvykem, ale podnikaly taktické výpady dle zvyků Říma.

Bitva skončila neslavně pro obě strany. Marobudova i Arminiova vojska utrpěla těžké ztráty a vše nasvědčovalo tomu, že dojde k dalšímu střetnutí. Marobud se však stáhl a tím dal najevo svoji prohru. Čechy sice neopustil, ale porážka pro něj neznamenala jen ztrátu mnoha důležitých mužů, ale i oslabení spojeneckých vazeb se spřízněnými kmeny. Nakonec byl v roce 19 sesazen jiným markomanským šlechticem Katvaldou a následně uprchl do Říma, kde zůstal až do konce života. Arminius byl v roce 21 zavražděn vlastními příbuznými.

Přesné místo, kde se odehrála velká bitva o Boiohaemum, už asi nikdy nebude nalezeno. Z pohledu dějin našeho území to není ani tak důležité, ale je možné, že se střetnutí odehrálo v místech budoucího Starého Plzence, kde bylo zřejmě Marobudovo sídlo. Kdyby boj dopadl jinak, nebo kdyby se oba vůdci proti Římskému impériu spojili, možná by počátek třetího desetiletí prvního století neznamenal začátek naprosté informační propasti. Srdce Evropy tak bylo zahaleno tajemným hávem, jež znovu až o několik stovek let později odkryli noví obyvatelé české kotliny, a to Slované.