Učební obor rukavičkář nebo šička? V Dobříši, městě rukavic, si své budoucí pracovníky sami vyučili

Výroba rukavic u nás měla světový potenciál. V Dobříši byl více jak čtyřicet let monopol, jemuž nebylo rovno. V rámci zachování kvalitní pracovní síly zde byla zřízena učňovská střediska, která nabízela vyučení i následnou pracovní příležitost.

Gigant, který u nás neměl konkurenci

Středočeské město Dobříš má dlouhou tradici výroby rukavic, která sahá až do 19. století. U jejího zrodu stáli především místní Židé, provozující řadu soukromých živností. Ti však byli během druhé světové války odvlečeni do koncentračních táborů.

A tak, jelikož po válce nebylo komu podniky vrátit, bylo rozhodnuto o sloučení pod jednu správu. V roce 1948 byly založeny Rukavičkářské závody, coby státní podnik. K nim byly začleněny další menší znárodněné firmy jako barvírny, výroba pleteného zboží a další. Celkem se jednalo o 82 podřízených podniků. Své pobočné závody měly nejen v Evropě, ale i ve Vietnamu.

V témže roce byl položen základní kámen obrovské pětipatrové výrobní budovy, v níž byla v následujících letech soustředěna drtivá většina republikové výroby.

Podnik zaměstnával až 6 000 zaměstnanců, kteří vyráběli 4 – 6 milionů párů rukavic ročně. Používali především kůži (tzv. useň) jehněčí, kozí, ale i z hovězin či vepřovic. Rok co rok byly připravovány stovky nových vzorů rukavic, které se těšily oblibě veřejnosti i smetánky u nás i v zahraničí. Oceněny byly dokonce na světových výstavách EXPO.

fabrika
Bývalá rukavičkárna v roce 2006. Foto: Vít Hněvkovský [CC BY-SA 4.0]
Konec slavné éry

Byla to jedna z největších výroben rukavic na světě. Ale nic není navždy. V roce 1992 podnik činnost ukončil. Tradice výroby rukavic je ve městě nadále udržována menšími firmami, avšak jen ve zlomku původní produkce.

Učební obor rukavičkář

Jakkoli dnes význam tohoto řemesla ztrácí na aktuálnosti, dříve bylo zapotřebí stále nových a nových kvalifikovaných pracovníků. Odborné učiliště původně v Osově bylo přemístěno do Dobříše, kde si rukavičkárna doslova vychovávala budoucí zaměstnance.

Učiliště adeptům nabízelo tříletý učební obor, během kterého se vzdělávali po stránce teoretické i praktické, přičemž praxe postupně převyšovala studium. Zatímco během prvního roku učební doby žáci vždy po týdnu střídali školní lavice s dílnou odborného výcviku, v závěrečném roce své přípravy už teorie probíhala jen jeden den v týdnu. Po zbylé dny si žáci už normálně vydělávali mzdu, odpovídající jejich výkonům.

výroba rukavic
Takto se vyráběly rukavice ve velkém. (Ilustrační foto)
Co takhle být šičkou rukavic?

Ani na děvčata učiliště nezapomínalo. Mohla nastoupit do dvouletého učebního oboru a stát se šičkami. Průběh studia, až na o rok zkrácenou délku, byl vcelku podobný učňovským osnovám chlapců. I dívky střídaly teorii s praxí. Nejprve se naučily šít tzv. „ochranné prsty“ coby pomůcky, které zamezují zranění při práci. Postupně přecházely na složitější práce spojené s vycházkovými rukavicemi, přičemž v závěru svého studia se rovněž staly odbornou posilou rukavičkářského závodu.

Řemeslo, kterému se dnes už moc nedaří

Rukavičkářská tradice obecně je již dlouhou dobu v úpadku. Důvod není nikterak složitý. Zatímco dříve musela mít každá dáma několik párů rukavic tak, aby vždy našla ty dokonale se hodící ke zbytku oděvu, dnes už si na tradici každodenního nošení rukavic zkrátka nepotrpíme.

Nadále se tak vyrábí především rukavice sloužící k praktickému využití, tedy pro pracovní či sportovní účely. Rukavice vycházkové už jsou dnes povětšinou jen záležitostí módních přehlídek a luxusních fashion modelů. V běžném životě už vidět téměř nejsou.