Luftova unikátní zahrada
Historie výjimečné, veřejnosti přístupné plzeňské zahrady ve čtvrti Doudlevce, má stejně zajímavý a pohnutý osud jako její zakladatel, advokát JUDr. Vilém Luft, jenž ji promyšleně a s vytříbeným vkusem po léta budoval, aby zde mohl bydlet v plánové rodinné vile.
Ještě než začal JUDr. Vilém Luft uskutečňovat svůj sen o bydlení v oáze zeleně nad řekou Radbuzou, měli zde manželé Vilém a Juliana Burgerových od roku 1886 zahradu, využívanou převážně jako užitkovou, v níž pěstovali ovoce, zeleninu a ve dvou rybníčcích chovali ryby. Místo bylo proto známé jako „Rybárna“ a vede k němu ulice Za Rybárnou.
Plzeňský měšťan Vilém Burger (1837-1899), jenž vlastnil dům v Otakarových sadech 65, byl činný v několika spolcích včetně Měšťanské besedy či Hlaholu. Jeho žena Juliana (1834-1913) si po ztrátě jediného syna Karla, jenž zemřel v útlém věku, oblíbila svého synovce Viléma Lufta (1870-1920), nejstaršího ze čtyř bratrů. Později jí jako jediný z nich pomáhal se zařizováním pohřbu jejího manžela, svého strýce. Jemu pak rok před svým skonem odkázala celý pozemek.
Vilém po absolvování plzeňského gymnázia vystudoval práva v české části Univerzity Karlovy v Praze, odkud se po kratší praxi vrátil do Plzně a provozoval praxi ve vlastní advokátní kanceláři v domě na nám. Republiky 135/21, kde bydlel. Ve třiceti letech se oženil s Marií, roz. Dlouhou (někdy psanou Dlauhá). V roce 1908 se jim narodila dcera Helenka.
V Doudlevcích od roku 1904 působil jako právní zástupce zdejší obecní rady, což mohlo být i důvodem, proč se zde chtěl usídlit, neboť v květnu 1910 zakoupil pozemky, aby tu mohl založit „pěknou zahradu pro své volné chvíle“. Několikrát žádal o schválení odkoupení obecního pozemku „při rybárně Juliany Burgerové“, ale nikdy mu nebylo vyhověno z důvodu, že ho bude brzy obec sama potřebovat. JUDr. V. Luft mezitím skupuje další pozemky, pole, louky a pastviny v okolí. Nakonec je na něj od února 1912 od Juliany Burgerové převedena stavební parcela s domem a pozemky i se zahradou s tím, a že jí bude vyplácet ročně doživotní důchod ve výši tři sta korun. Zato povinnost mu brzy zanikla, neboť rok poté teta zemřela.
Od dubna 1912 se odvíjí marná snaha Viléma Lufta o povolení k postavení přízemní podsklepené vily na svém pozemku „u Rybárny“ v Doudlevcích. Žádost byla téměř obratem zamítnuta. Starosta Doudlevec, F. Pechman mu pak v reakci na jeho stížnost písemně sděluje důvody, pro které není ochoten žádosti vyhovět, se závěrem „Je spravedlivostí, aby měřeno bylo stejně a ne jak pan dr. V. Luft zamýšlí postaviti vilu a skráti sousední majitele pozemku, když proti němu mají desset kráte větší pozemky a nechtějí tak libovolně a nezákonně u nás stavby prováděti.“ Obecní výbor zamítavé stanovisko odůvodňoval i tím, že by postavení domu „vedlo k založení nové části obce a bylo na škodu doudleveckému polnímu hospodářství“. V červenci 1912 Zemský výbor Království českého uvedené argumenty zamítl s tím, aby žádost byla vrácena k dalšímu projednání.
Při něm se však nadále střetávaly osobní zájmy s obecními, kdy obec Doudlevce ukládala V. Luftovi další podmínky, jež odmítal přijmout a stěžoval si na její přístup u nadřízených instancí. Bez povolení tedy začal s výkopy pro sklepy vily, jež mu však zákaz stavební činnosti neumožnil dokončit. Přes oboustranné drobné ústupky k dohodě nakonec nedošlo a k velkému zklamání Viléma Lufta se musel stavby své rodinné vily definitivně vzdát.
Pokračoval přesto s novými a velkorysými úpravami zahrady, v níž měla být v roce 1914 umístěna socha Rusalky sedící na kameni od sochaře Otakara Waltera ml. Z návrhu provedeného v keramice je patrná její zamýšlená podoba, jež ale kvůli nedostatku materiálu nebyla dokončena. Na zvelebování zahrady v působivém anglickém slohu s dvěma kaskádovými rybníky s chovnými i okrasnými rybami, ovocným sadem a mnoha dřevinami domácími i vzácnými cizokrajnými, pracoval Vilém Luft neúnavně až do konce života. Díky šťastným okolnostem se zachovala v původní podobě jako unikátní a velice cenná ukázka soukromé zahrady z meziválečného období. Jak je i z tehdejších fotografií patrné, byla obdivuhodným, promyšleným dílem, v němž se projevila znalost krajinné architektury a citlivost jejího provedení.
Koncem roku 1931, kdy umírá třiadvacetiletá Helena, jediná dcera Luftových, na niž byla zahrada po smrti otce připsána, přechází v únoru 1932 do vlastnictví na její matku Marii Luftovou. Zkroušena žalem nad ztrátou nejmilejších v ní často pobývá a útěchu jí poskytuje péče o zeleň a rostliny, zatímco její švagr Stanislav, bratr Viléma, využívá chovné rybníky jako mezisklad svého proslulého obchodu „Ryby Luft“. Koncem roku 1959, kdy již byla Marie v důchodu a také z důvodu možného znárodnění, chtěla zahradu darovat příbuzným. Byla však nucena pod pohrůžkou vyvlastnění přistoupit na její odprodej státu. Ten ji dočasně poskytl k užívání Domu pionýrů a Českému rybářskému svazu. Jejich působení naštěstí nijak výrazně nenarušilo původního uspořádání zahrady, v němž se dochovala do dnešních dnů. V podmanivé kráse je po revitalizaci od roku 2010 přístupná veřejnosti.
Návštěvníci sem mohou zavítat po celý rok a sledovat její proměny. U dolního rybníka se vyjímá socha dívky inspirovaná nerealizovaným návrhem Rusalky, kterou obnovil Jakub Orava, jenž podle původní fotografie vytvořil také maskarona v podobě hlavy vodníka a zrenovoval balustrádu v podobě šachových figur. V malebném prostředí vynikly i novodobé sochy velblouda a chrtice ze znaku Plzně od uměleckého kováře Ľudovíta Strelky, keramické plastiky hrajících si dětí autorů Pleskal & Vojatzoglu nebo tuby Petry Tomáškové. Obdivuhodně vzrostlé stromy jako pyramidální duby, metasekvoje, tsugy, cypřišky, záplavou květů zjara ozdobené rododendrony i na podzim do červeno žluta barvící se listy parócie perské i další dřeviny vytvářejí ze zahrady ráj, s nímž se návštěvník jen těžko loučí. Je útočištěm zde žijících zvířat – kromě množství zpěvného ptactva také ledňáčkům, volavkám či veverkám, lasičce a dokonce i lišce. V mokřadní vegetaci se daří žábám i užovce podplamaté.
Objekt unikátní stoleté zahrady je majetkem Statutárního města Plzně a s láskou a pečlivostí se o ni stará správce pan Ing. Petr Kuták z Odboru životního prostředí, péče o dřeviny. Lze ji navštívit na adrese Zborovská 110/68, Plzeň každou první středu v měsíci či po domluvě s panem Ing. Petrem Kutákem v jiném termínu – telefon: 725 787 704 nebo 378 033242, e-mail: [email protected].
Za poskytnuté informace, doklady k článku a laskavé svolení s otištěním fotografií z archivu paní Evy Horové velice děkujeme panu Ing. Petru Kutákovi a PhDr. Veronice Bezděkové z NPÚ OÚP Plzeň za zjištěné podklady.
Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz.
Patří mezi autory plzeňského nakladatelství Starý most, kde jako editorka a spoluautorka vydala v roce 2019 populárně naučnou publikaci Historie a současnost městské části Plzeň-Nová Hospoda. Spolupracuje s časopisem Meduňka a publikuje na webovém Magazínu nejen pro seniory Asenior.cz.