Zlo jako lidská podstata. Experiment ve Stanfordu všem vyrazil dech

Lidský mozek je mocný nástroj dávající každému zdravému člověku možnost myšlení a rozhodování. Pokud jde o páchání zla, jako bychom ale byli jaksi přednastavení. Řada sehraných experimentů i zkušenosti dějící se v reálném životě ukázaly šokující výsledky. Kolektivně vyvolaná atmosféra posvěcená z vyšších míst a pocit nadřazenosti strhnou na temnou stranu většinu z nás.

Pud smrti a lidská přirozenost?

Otázkou lidské násilnosti se zabývala celá řada psychologů, mezi nimi i známý lékař přelomu 19. a 20. století, Sigmund Freud. Jeho závěrem je úvaha o existenci pudu smrti, který je součástí povahy nás všech. Tímto pudem můžeme porůznu ubližovat buď sami sobě, nebo druhým. Jeho současník, Konrad Lorenz, rovněž věřil, že agrese je naší součástí. Do třetice takto smýšlel i Erich Fromm, který bral ony „impulzy k ničení za zakořeněné v samotném lidském organismu“.

Všichni tito význační teoretici se tedy shodli na tom, že jsme nějakým způsobem „naprogramovaní“ k tomu, konat zlo. Zároveň apelovali na to, že v rámci zachování kladné sociální normy, tedy funkční, spravedlivé a humánní společnosti, je třeba tyto pudy účinně eliminovat. Klíčovou roli zde hraje především výchova a formování jedince uvnitř sociálně zdravého prostředí, a to proto, že máme rovněž sklony chovat se jako ostatní a napodobovat vzorce, které vidíme.

Zvěrstva jako výsledek akademických experimentů

V jejich teoriích pokračovali další. V roce 1963 se Stanley Milgram, profesor psychologie na americké Yaleově univerzitě, rozhodl dozvědět se o našich násilných přirozenostech víc skrze modelový příklad povoleného násilí.

Milgram si vzal k ruce několik studentů, kterým nejen že násilí dovolil, on jim ho přikázal. Neboť byli v roli zkušebních komisařů a na cestě k co nejlepším výkonům byl fyzický trest žádoucí. Studenti kladli otázky jiným. Za špatnou odpověď následoval mírný, ale nepříjemný elektrický šok. Zkoušené osoby už po několika zásazích elektřinou očividně trpěly, někteří se odvolávali na zdravotní problémy, nic ale nepomohlo. Studenti dělali, co jim bylo řečeno.

V roce 1971 se do podobného výzkumu pustil profesor sociální psychologie na Stanfordově univerzitě Philip Zimbardo. Výsledky byly ještě znepokojivější. Vybrané osoby se rozhodl podrobit zkoušce ve fingovaném prostředí. Mladí si hráli na dozorce nebo na vězně v provizorní, za to však reálně působící věznici. Experiment měl trvat několik týdnů. Na konci prvního týdne ale musel být ukončen. Zvrhnul se totiž do zdravému rozumu odporujícího šílenství. Dobrovolníci v pozici dozorců nejen že plnili svoji roli, oni svého postavení vědomě zneužili a konali dokonce v přímém rozporu s pravidly experimentu. A to jen proto, že zakusili pocit nadřazenosti a moci.

Z improvizovaného vězení se stalo místo ponižování a násilí. Domnělí dozorci své svěřence surově mlátili, týrali, uráželi, nutili je k lidskost degradujícím úkonům. Vězně stavěli na úroveň podlidí.

Válečný stav s sebou nese návyk k násilí

Když toto dokáže pouhý experiment v řádu pár dnů, představa o hrůzách během roky trvajících válek děsí už při samotném pomyšlení. Jak to tak bývá, první násilí přinese výčitky, to sté už je jen rutina, a tak čas zocelí i dobráky od kosti. Přijde pocit povznesení se nad konané utrpení, pocit vlastní autority i víra v dobře vykonanou práci. Vina z jejich skutků jde v jejich očích za vůdci války, oni jen plní příkazy. Ne náhodou je po skončení válečného stavu pro mnohé vojáky těžké vrátit se zpět do normálního života, který násilí koriguje.

Samozřejmě ne všichni svůj „zlý potenciál“ takto radikalizují, každý si nezačne libovat v lámání rukou a nářku trpících. Někteří pod tíhou válečných hrůz naopak kolabují. Ale pravdou je, že lidé, kterým je svěřena moc nad druhými, zkrátka až děsivě často této své výsady zneužijí. A nemusí se jednat jen o vězení nebo o frontu. Toto se děje i v běžném životě, protože škodit a ubližovat je možné kdekoli.

Když na jednu noc přestanou platit zákony

Tématice lidských sklonů k násilí se věnuje i kinematografie. Tak například již několik dílů filmu Očista ukazuje fiktivní situace, v nichž na jednu noc přestanou platit zákony a lidé si mohou beztrestně vyřídit účty s ostatními. Z mnohých spořádaných občanů, běžně platících i sebemenší pokutu za parkování, se najednou stanou monstra. Proč? Protože je jim to povoleno. A hlavně proto, že chtějí.

Galerie:

Kontrola v improvizované věznici
Zdroje: M. Donnelly – Nejkrutější metody mučení v dějinách; www.prisonexp.org




Přidat na Seznam.cz

Přidejte si Plzeňoviny na domovskou stránku Seznam.cz

 
Přidat na Seznam.cz