Pankrácká sekyrárna měla za dva roky svého provozu v rukou nacistů na svědomí přes tisíc obětí

Okupace Československa vzala našim obyvatelům svobodu i klidný spánek. Brala však i životy. Nacisté prosazovali svoji svrchovanost násilnými výpady kvůli sebemenšímu prohřešku. Když pak došlo na vážnější soudní delikty, častokrát smyšlené, překroucené nebo čistě ideologické, nezdráhali se i vraždit. A tak si v Praze zařídili vlastní popravčí místnost. Říkalo se jí sekyrárna. Zde se popravy staly běžnou formalitou na konci krátkého úředního procesu.

Pankrácká věznice popravovala už před příchodem nacistů

Věznice v Praze na Pankráci byla dostavěna v roce 1889. Od roku 1926 se tu začaly vykonávat i tresty smrti oběšením. Jednalo se však o „kriminálníky“ v pravém slova smyslu, řádně odsouzené za své zločiny.

Od roku 1943 do dubna 1945 se však přízemní prostory dříve ženského bloku staly svědky poprav odpůrců nacismu a českých vlastenců. Svým životem zaplatili za to, že vyjádřili nesouhlas s německou okupací a Hitlerovým běsněním. Nejen lidé činí proti říši zde však umírali, života tu byli zbavováni i Židé pro svoji rasovou příslušnost a v závěru války i několik německých vojáků, kteří už neměli víru v upadající říši a odmítli nadále bojovat za něco, co bylo odsouzeno k zániku.

Pankrác
Na Pankráci funguje věznice od roku 1889. Foto: ŠJů [CC BY-SA 3.0]
Další z nacistických pragmatických kroků

Po zabrání našeho území okupujícími nacistickými vojsky bylo potřeba vypořádat se s „nepřáteli“ režimu, a tak trestů smrti přibývalo jako na běžícím páse. Nejblíže byla sekyrárna v Drážďanech. To však nestačilo. A tak byli odsouzenci k výkonu poprav přepravováni i do Berlína, Mnichova či Vídně. Jenže ono přemisťování bylo nežádoucí ekonomickou zátěží, navíc se tím celý proces značně zdržoval.

Z toho důvodu nacistické ministerstvo spravedlnosti rozhodlo o zřízení popraviště přímo v Praze. Zvolen byl objekt pankráckého vězení, kde v té době fungovala policejní věznice gestapa a kde byla rovněž vyšetřovací věznice německého soudu.

Sekyrárna nejen s gilotinou

V přízemním oddělení II/A nacisté zabrali cely č. 29 – 52. Zde byly ubikace i kancelář dozorců. Místnosti s číslem 29 – 31 byly upraveny pro proces výkonu exekucí.

První z pokojů představoval jakousi zasedací místnost. Zde si vězni vyslechli smrtelný rozsudek. Černým závěsem byl oddělen prostor samotného popraviště. Tady, ve sterilní, bílými kachlicemi osazené místnosti, stála gilotina se šedesátikilovým ostřím. Právě na ní našlo smrt nejvíce odsouzených. Byli položeni na lavici, hlava byla upevněna pod chladně se lesknoucí břit a během chvíle spadla do přistavené plechové nádoby. Z dlaždiček se otřela krev a mohl přijít na řadu další.

Krátký filmový záznam z roku 1946 zobrazuje obávanou gilotinu v Pankrácké věznici, tzv. Pankrácké sekyrárně.

Ale lidé, kteří si dle režimu nezasloužili onen „luxus“ rychlého stětí gilotinou, zde umírali i jinak. Nacistům podřadní Židé nebo například vojenští zběhové byli oběšeni na zabudované ocelové traverzi s osmi háky. Oběšení se vykonávalo ve dny mimo oficiální činnost stětí gilotinou, tedy mimo úterý a čtvrtek.

Těla byla následně složena do hvězdice v místnosti třetí, zvané rakvárna, kde krev mrtvých tiše stékala do kanálku uprostřed místnosti. Ve večerních hodinách byly ostatky zemřelých odvezeny a páleny ve strašnickém krematoriu. Náklady za popravu a kremaci byly vymáhány po pozůstalých.

Průběh poprav. Strach i vlastenectví

Psychický tlak a vypětí lidí, kteří se ocitli v těchto prostorách, si nelze představit. Věděli, že jejich odvolání nemá kde najít pozitivního zhodnocení. Nacistický režim byl monopolem uvnitř okupované země. Nikdo nemohl přijít na pomoc.

A tak byl průběh tohoto dne vždy stejný. Po snídani pro personál traktu II/A, kolem půl deváté ráno, státní zástupce přečetl jména těch, kteří měli zemřít. Následovala karanténa, v níž mohli vězni spoutáni řetězy napsat svá poslední rozloučení. Od 16. hodiny odpoledne byly zahájeny popravy. Stále stejný, byrokraticky formální postup z něhož mrazilo.

památník
Dnes slouží místo jako památník zemřelým. Foto: Nadkachna [CC BY 3.0]
Za celou dobu existence místní sekyrárny zde zemřelo minimálně 1075 lidí. Jejich poslední chvíle se nesly v duchu pláče, hysterie vedoucí až ke ztrátě vědomí, ale i vlastenectví. Mnozí ještě na onom smrtelném lůžku zpívali národní hymnu.

Německo po válce odmítlo vydat pankráckého kata

Hlavní osobou exekucí byl Alois Weiss, který si svoji profesi nacvičil jako pomocník mnichovského kata. Po skončení války uprchl do Německa, kde dožil bez postihu. Za dobu výkonu svého povolání na Pankráci si údajně vydělal skoro 47 tisíc říšských marek. Místnosti jeho krvavého působení dnes slouží jako památník obětem zde zemřelým.


Čtěte i další díly našeho speciálu Hrůzy druhé světové války.

Úvodní foto: YouTube