Zvláštní názvy pro profese nám obvyklé i dávno zaniklé

Řemeslo má zlaté dno. To platilo kdysi a platí to i dnes. Potřeby lidí se však mění, a tak se vyvíjí i řemesla. Dnes už neznáme řadu profesí, které zastávali naši předci. Pod některými starými názvy se ale skrývají povolání běžná i nám. Pár příkladů z historie.

Porodnictví na poloprofesionální úrovni aneb báby pupkořezné

V dřívějších dobách neexistovaly organizované nemocnice a lékařská zařízení. Ta u nás začínala vznikat až zhruba ve 12. – 13. století. Obyčejným lidem však nebyli dostupní ani lékaři. Především na vesnicích tak byli po dlouhou dobu odkázáni na pomoc těch, kteří se do role doktora víceméně sami pasovali. Jako doklad o jejich „kvalifikaci a odborné praxi“ stačilo potvrzení o tom, že někoho úspěšně vyléčili.

V porodnictví byly činné především ženy. Například už to, že samy porodily dítě, jim přišlo jako dostatečná příprava na výkon této profese. Říkalo se jim „báby pupkořezné“, dnes bychom je asi nazvali porodními asistentkami.

Cirolog jako předchůdce dnešních chirurgů

Cirolog, nebo také chirolog, byl specializovaný na chirurgické úkony. Mezi ty patřilo například obvazování raněných míst, pouštění žilou nebo přikládání pijavic, ale také amputace. V záznamech z let 1380 – 1381 je například evidováno jen několik málo měšťanů hlásících se k této profesi.

cirolog
Cirolog operoval vše, co bylo potřeba.
Fajánsér, mistr hrnčířského umění

Fajánsér byl specialista hrnčíř. K výrobě keramiky používal jemné plavené hlíny. Tu vypaloval v peci a následně opatřoval cíničitou vrstvou umožňující malířskou úpravu. Tato „polévaná“ keramika je výdobytkem až pozdějšího hrnčířského umění, hojně užívaným od druhé poloviny 15. století. Fajánsérům je přisuzován zrod ležatých hrnčířských pecí, coby odkaz dalším generacím.

Hotař střežil vinnou révu

Jednalo se o poměrně svébytné povolání, jehož vykonávání přinášelo mnohá práva, ale i povinnosti. Výsadou mistrů hotařů bylo například nošení zbraně a dovolení při ochraně vinic ji použít. Do prostoru vinohradu však vstoupit nemohli. Byly jim určeny cesty na jejich okrajích. Tudy procházeli a hlukem odháněli ptáky. Jen kdyby do vinohradu vstoupil zloděj, mohl být tento zákaz porušen.

Šlo ale i o vlastní krk, riziko s sebou nesl možný útok zloděje i nerozvážné obohacování se. Pokud by se rozhodl prodávat hrozny či ovoce, dobové právo předepisovalo ztrátu hrdla.

víno
Nejeden hotař přišel kvůli vinné révě o hlavu.
Hrstník vážil na hrsti

Hrstník byl obchodník. Říkalo se také „mistr krupař“. Neprodával však věci od kusů, ale na hrstě. To se týkalo sypkého zboží jako obilí, čočka, hrách, sůl a další. Tato zajímavá měrná jednotka sice nebyla co do přesnosti, dobovému obchodu však stačila. Místo váhy navíc postačila vlastní dlaň.

Záviděníhodná profese koštéřů

Stejně jako i dnes je chuť a kvalita vína či piva kontrolována osobně dle chuti odborníka, tak i koštéři „koštovali“. Těm, kteří degustovali a starali se o dobrý stav piva, se také říkalo „lízníci piv“. Prodávané pivo muselo být dobře vyleželé a muselo pocházet ze starých varů. Předtím, než jej hostinští vystavili na výčep, musel koštéř ochutnat, zda zůstala kvalita zachována.

ochutnávka piva
Koštéř chtěl být skoro každý.
Lantfaréři vozili léky

V 15. století už bylo lékařství na vzestupu. Nebyly jen nemocnice, vznikaly i lékárny, které nabízely víc, než kdysi staré báby kořenářky. V Praze bylo v tomto období už 13 takovýchto apatyk.

Jenže na vesnicích a odlehlých staveních lékárny nebyly. Cesta do města, kde lékárna je, nebyla tak snadná jako dnes. Koně byli nesrovnatelně pomalejší než ti, které mají pod kapotou moderní automobily. Navíc ne každá rodina se na to vlastnit koně vůbec zmohla.

A tak pravidelně přijížděli „lantfaréři“, coby potulní apatykáři, a zásobili léky i ty oblasti, které by jinak zůstaly bez medikamentů. Podobně jako dnes ještě někde funguje systém prodejen na kolech, kdy do vesnic přijíždí dodávky nabízející základní zboží, tak kdysi lidé stáli fronty a vyhlíželi právě lantfaréře.